Nečekala jsem s testem aspoň do data další předpokládané menstruace, dvě čárky se objevily už na konci května a já nedočkavě vymačkávala číslo na gynekologii. Objednala jsem se moc brzy. Doktorovi se flíček na ultrazvukové obrazovce zdál moc malý.
Doporučil mi ultrazvuk ještě o týden později s tím, že se dozvíme, jestli flíček povyroste nebo ho budeme muset vyndat. Jenže o týden později jsme se měli válet u moře, cesta byla neodkladná (spojená s pracovní) a já se chtěla/musela objednat na později. Dobře, proč ne, ale měla bych počítat s tím,
Opravdu oceňuji, že jsem si tentokrát vybrala soukromou ordinaci, že jsem si tak silnou zprávu nemusela vyslechnout v mnohem horší podobě (ze zkušeností s doktory ve veřejném zdravotnictví). Přesto jsem se v městském autobuse snažila zadržet slzu (nepodařilo se) a přes všechny kladné reference na pana doktora jsem si o něm myslela, že je to slušně řečeno primitiv.
Vždyť mě viděl, 150 cm, 42 kg, musí mu být přece jasné, že ze mě žádný obr nepoleze.
Cesta byla pracovní především pro manžela. Dováží zboží, o které se potom starám já. Občas jedu s ním, i když nemusím. I tentokrát jsme chtěli spojit příjemné s užitečným, a protože už bylo pěkné počasí, naplánovali jsme si po trase dovolenou. Nemůže přeci k moři jet sám s dcerou nebo dokonce úplně sám. Jeli jsme všichni. V minulém článku jsem vám slíbila dobrodružství, tak tady je. S knedlíkem v krku jsme se snažili vyhnout každičké díře na české silnici a zároveň jsme dopředu věděli, že nazpátek s dcerou pojedu vlakem, protože nazpátek se do auta vejdou jen už tak malá zavazadla.
Moře, některý z prvních týdnů těhotenství a neskutečné vedro vyvolávající neskutečné návaly nevolnosti. Manžel nechápal, proč jsem polovinu dní proležela na pokoji, venku se snad dá ležet taky.
Proležela jsem na pokoji i den, kdy manžel utekl ven už před pátou ráno a nemínil se vrátit zpátky, dokud ubytující nezabije toho obrovskýho štíra nebo škorpiona nebo co to bylo, který vlezl klimatizací, zalezl za televizi a najednou ho nebylo možno najít. Upřímně, bylo to to poslední, co mě mohlo zvednout z postele.
Následoval ještě společný přesun do Budapeště a rozloučení se. Noční jízda autem byla oproti následujícímu šestihodinovému masakru ve vlaku naprostým luxusem. Mohlo by se zdát, že jsem si ten vlak vůbec neužila, opak je pravdou. Cestovatelský duch mě neopustil a musím až do nebes vychválit dceru a její smysl pro vážnost situace, dobře se o mě celou cestu starala, a když jsme nehrály karty, hady nebo šachy, tak se zvládala zabavit sama. Pochybnosti o rostoucím flíčku jsme po zdravé úvaze dávno neměli. Moje tělo dávalo jasně najevo, že má potřebu vyrovnávat se se známkami nového života.
Naši zdravou úvahu nakonec potvrdil i pan doktor. Tím by dnešní příběh mohl končit, ale ještě na sebe prozradím, jak jsem byla neposlušná – těhotenskou průkazku jsem dostala týden po naší druhé dovolené stejného charakteru. Tentokrát naštěstí bez nevolností.
