Ahoj holky, sice jsem tu zaregistrovaná a vaše články si čtu ráda už přes měsíc, ale pořád jsem neměla odvahu „sesmolit“ ten svůj první příspěvek i já, tak tady konečně je. Ze svého těhotenství jsem byla docela vyjukaná, protože čekám své první miminko, navíc bez fyzické podpory přítele (který studuje v zahraničí), ale postupem času jsem čím dal sebejistější a více natěšená.
To, že budu maminkou, jsem se dozvěděla na svůj svátek, takže to byl hned na začátek pěkný dáreček. Jelikož mám ve zvyku panikařit a bát se nejhoršího, po pozitivním testu jsem ještě ten den rychle jela k mému gynekologovi, jestli se mám radovat, nebo jestli se třeba nejedná jen o mimoděložní těhotenství.
Ten mě uklidnil, že vše je v pořádku a že mám dojít za dva týdny znovu, kdy už mi vystavil průkazku a potvrdil, že srdíčko krásně bije. Krátce na to mě navštívil přítel, kterého jsem od početí kvůli jeho studiu 2000 km daleko neviděla, a společně jsme přemýšleli, jestli už je čas to oznámit mým rodičům, ale nakonec jsme to odložili, protože jsem měla strach z jejich reakce. Asi dva dny po jeho odjezdu se to tedy mí rodiče dozvěděli, ale jak jsem tušila, nadšení tedy určitě nebyli, spíše naopak, o reakci mé mladší sestry ani nemluvit.
Takže následovalo pro mě dost psychicky náročný období pár týdnů, plný probrečených nocí, vyhýbání sestře (abych nemusela poslouchat zraňující narážky, jak jsem to zpackala a ať jdu ještě rychle na potrat) a hovorů s přítelem, který mě optimisticky povzbuzoval, že je to určitě brzo přejde.
A měl pravdu, taťka se ze šoku, že nebude mít dceru inženýrku, ale místo toho on bude dědeček, postupně dostal, mamka taky a dokonce se začala i trochu zajímat, jen sestra mě stále dostává svými komentáři. Na to, že budu mamkou, zareagovala, že jak si to představuju, když nemáme peníze a že tedy ona by bez minimálně dvě stě tisíc na účtu určitě neotěhotněla a když jsem šla na konci třetího měsíce do cvičení pro těhotné, tak prohlásila :
Hodně mě tyto reakce mrzí, ale snažím se to brát s nadhledem a moc to neřešit, protože vím, že miminko uvnitř prožívá to, jak se cítím a určitě mu neprospěje, když budu utrápená.
Na druhou stranu mě zase těší plno krásných a pozitivních knih o těhotenství, který čtu a cítím se stále lépe, jak získávám informace. Hodně mě taky povzbudila včerejší gynekologická návštěva, kde jsem se zas pokochala, jak miminko vyrostlo. Řešili jsme s přítelem, jestli si říct pohlaví, nebo se nechat překvapit, přičemž on moc si moc přál to vědět, tak jsem nakonec svolila, ale osud zasáhl a mimčo mělo nožky tak hezky u bříška, že to nešlo poznat. Takže se to dozvíme asi až za měsíc, za což jsem radši, protože to bude společně. 🙂
Dnes mi volal, že už má koupenou letenku, aby mě mohl aspoň na prvního máje políbit a bříško trošku pohladit, protože přece jen přes skype to není ono.
