Ahoj VD maminky, jmenuji se Klára, je mi 24 let, mám doma jednu šestiletou holčičku a už v tom zase lítám. Mezi srdceryvnými příběhy splněných snů po dlouhých cestách za miminkem si připadám, jako kdybych měla psát třeba tu o Makové Panence.
První holčička, dnes už velká holka Káťa, na sebe upozornila nevolnostmi a „velice nepravidelnou menstruací“ ve třetím měsíci. Káťa byla neplánovaná a naštěstí včas ochráněná před samovolným potratem. Celé těhotenství jinak probíhalo naprosto v pořádku. Jenom jsem trochu sportovnější typ, tenkrát jsem nic netušíc skákala přemety. Tentokrát o všem vím pěkně od začátku a jediný problém, který mám, je naučit se včas zalehnout a nic nedělat.
Spousta rodičů je už od začátku přesvědčená o tom, kolik dětí bude chtít a přizpůsobují tomu jejich věkový rozestup.
Jediným malicherným důvodem byl porod, ta bolest a její dozvuky… Moje mladá, citlivá dušička chvilenku trpěla 🙂
Jednoho dne (někdy na podzim předminulého roku) mi obecně začalo vrtat hlavou téma počtu dětí v rodině. Bylo by fér (ke světu a všem bytostem na něm), kdyby rodina měla aspoň dvě děti. Nakonec jsem před manželem přemýšlela nahlas, konkrétněji o tom, kolik by mi mohlo být, až my dva budeme chtít další dítě a kolik tím pádem bude jemu. Manžel měl tou dobou možná podobné myšlenky a chytil mě za slovo. Je o sedm let starší než já a nechce fungovat spíš jako dědeček, až bude s dětmi cloumat puberta. V tom spolu souhlasíme. Svěřil se mi, že už teď se na druhé dítě začíná cítit starý a neměli bychom to už moc odkládat.
Do posledního detajlu jsme promysleli naši finanční situaci, fyzickou kondici, jména obou pohlaví, ideální měsíc porodu, nakonec jsme lehce zaváhali nad věkovým rozestupem našich dětí a pustili jsme se do toho. Jako nekuřáci a abstinenti jsme už jen omezili popíjení kávy a energetických nápojů, místo sušenek jsme začali více mlsat ovoce a zeleninu a k tomu všemu jsme zvýšili sportovní aktivitu (jak takovéto domácí sportování, tak i kolo, běhání, akrobacie na šálách nebo bazén).
A přišel konec zimy, skoro jaro, bankovní konto zasypal sníh. Chvíli se zdálo, že celé to divadlo bylo k ničemu. Postupem času jsem se vrátila k jedné tabulce čokolády za den, začala jsem manželovi opět vyvářet kafíčka a těšila se, až bude zase hezky, že aspoň na to kolo opět vyrazím.
V dubnu vysvitlo sluníčko a nám se vrátila chuť do vlastního života i chuť dát život další. Podle původních představ jsme se naostro začali „mít více rádi“ začátkem května. Zprávy o dobrodružstvích během těhotenství si nechám do dalšího článku. Dnes už jen prozradím: Vyšlo to hned napoprvé!
Článek je součástí projektu Těhotná s VD.
