Tak jsem po delší době zase tady a jak to tak po sobě čtu, je z toho zase román… Nebylo mi poslední dobou vůbec dobře, takže radši nebudu psát, že už mám nevolnosti za sebou, abych to opět nezakřikla. Každopádně aktuálně je mi mnohem líp 🙂 Jen jsem trochu unavenější, protože miminko je nejvíc aktivní v noci, což mi společně s tím, že jsem byla zvyklá usínat na břiše spaní hodně znesnadňuje. Navíc se ještě minimálně jednou nebo dvakrát během noci musím přemluvit, vstát a jít na záchod.
Doma jsme měli maličkou krizovku. Sárinka přišla ze školky s rýmou a druhý den odpoledne už plakala, že se jí špatně dýchá a stěžovala si, že ji bolí srdíčko. Pro jistotu ji manžel naložil a odvezl na pohotovost, kde ho ale překvapili s tím, že je domů nepustí, že má dcera oboustranný zápal plic a musí je hospitalizovat. Jenže tašku s věcmi neměli žádnou, protože jeden zápal plic už měla před dvěma roky a pustili ji domů jen s antibiotiky, takže se s touto variantou nepočítalo. Auto máme jen jedno a s tím byl manžel v nemocnici. Abych já s Daníčkem vláčela večer vlakem těžkou tašku, a pak jela pozdě v noci zase zpátky domů, nepřipadalo v úvahu, a tak nám to zase připomnělo, jak by byly některé situace jednodušší, kdyby se člověk měl v rodině na koho obrátit. Příště musíme o něco víc domýšlet a jako většinou jezdit kamkoli všichni společně.
Rodiče nás obou bydlí blízko, jenže manželovi rodiče jsou starší a maminka bývá večer pod prášky na spaní. Moje mamka neřídí a táta má buď noční a nebo má v sobě vždycky minimálně pivo, takže to taky nepřipadalo v úvahu. Nakonec manžel vymyslel, že počká, dokud je nepřijmou na pokoj, uspí Sárinku, přijede na otočku pro věci, zajede do supermarketu pro jídlo, aby tam těch pár dní přežili, a rychle se vrátí zpátky na pokoj. Přijali je až v půl desáté večer, v půl jedenácté Sárinka konečně usnula a všechno prošlo podle plánu – až na jednu věc.
Sestřička měla podle domluvy Sárinku vzbudit na nutné procedury teprve až se manžel vrátí, ale nakonec to udělala dřív. Dala jí kanylu s antibiotiky a dýchat něco na roztažení průdušek, ale Sárinka byla naštěstí statečná a zvládla to bez pláče. Spíš manžel byl trochu smutný, že nesplnil, co jí slíbil. Byl to nezvyk, být doma v tom velkém domě jen sama s Daníčkem, ale uteklo to poměrně rychle, protože druhý den taky onemocněl a v kombinaci s tím, že se ze mě stal hlavní topič, jsem měla pořád co dělat.
V poslední době si připadám jako na houpačce. Jeden den plná energie a plánuji, co všechno udělám a další den vidím všechno černě, nic není dobré a připadám si úplně vyšťavená. Ještě, že to můžu svádět na hormony 🙂
Zase častěji mě trápí vztah s rodiči, i když už jsem měla tolik času si na ten stav zvyknout.
Vzpomínám si na svého prvního přítele a první setkání s jeho rodiči. Přítel mě tam vzal vpodstatě jen na návštěvu, kdy jsme si naplánovali společné sledování filmu – žádné formality – a jeho táta mě hned objal, přivítal do rodiny a ukázal, kde je lednička, kdybych měla hlad nebo žízeň. Maminka mě pozdravila a běžela pro dárek, který koupila pro svoji kamarádku a nadšeně mi ho ukazovala a ujišťovala se, že se kamarádce bude líbit. Vůbec jsem si nepřipadala jako na první návštěvě. Bylo to, jako bych tak nějak dávno byla součástí… Bohužel se ukázalo, že rodičům na mě pravděpodobně záleželo mnohem víc než mému příteli a tak náš „vztah“ skončil po pár měsících, když měl být nemocný a místo toho jsem ho našla v pokoji s jinou slečnou. Ještě mi vyskočí úsměv na tváři, když si na ten den vzpomenu a je mi jasné, že to rodiče museli vědět, ale nezapřeli ho a první o co se starali, když mě pustili dovnitř bylo, abych si nezapomněla vzít pantofle a nenastydla. Z jejich výrazu už jsem pak mohla něco i odtušit…
No a po tomhle jsem doufala, že partnera budu mít jednou úplně jiného, ale ideální vztah s jeho rodiči jsem si představovala přesně takhle. Jenže to druhé se mi nesplnilo.
Na první návštěvě u manželových rodičů jsem si vůbec dobře nepřipadala. Měla jsem hrozně stísněný pocit, i když jsem vůbec nevěděla proč. Seděli jsme natlačení u malého stolku v kuchyni, na stole byly rozbalené zákusky a když jsem byla vybídnutá, abych si jeden vzala, ruka se mi tak klepala, že jsem se skoro nebyla schopná trefit do pusy. Tím hůř jsem se samozřejmě cítila, protože jsem věděla, že moji nervozitu všichni vidí. Připadala jsem si spíš jako u výslechu, nevěděla, jak je oslovovat, konverzace vůbec neplynula… a ani příští návštěvy to nebylo jiné. Když mi poprvé nabídli kávu, nikde na stole nebyl cukr. Manželova maminka je doktorka a nesladí. Zřejmě všichni kromě mého manžela nesladí. Vycítila jsem, že požádat o cukr by nebylo na místě, tak jsem si dovolila požádat alespoň o trochu mléka, jestli mají.
A tak jsem kávu jsem vypila tak, jak byla. Vzpomněla jsem si na můj oblíbený film Vrať se do hrobu a byla jsem si jistá, že bych kávu vypila taky i osolenou 🙂
Myslím, že manželova máma od začátku nebyla nadšená, že jsem tak mladá. Každou chvíli si stěžovala na to, jak je nespokojená a z náznaků jsem chápala, že si představovala k synovi nějakou starší holku, od které by měla okamžitě vnoučata, která by jí zlepšila náladu. Další věc, se kterou mám problém dodnes, je ta, že vystupuje moc příjemně. Je příjemná na ostatní i na mě, ale pak je schopná třeba po roce vybalit všechny situace, které jí nějakým způsobem vadily nebo ji urazily a velmi jedovatým způsobem je vytknout. Což je pak opravdu veliký šok a i když je pak po uklidnění situace na vás zase navenek milá, už nikdy se nezbavíte pocitu, že to je jen přetvářka a nikdy nevíte, kdy zase přijde nějaký útok. Je pravda, že jsem opravdu šťastná, že tyto útoky pominuly, když se nám narodila Sárinka. Je otázka, nakolik ji to změnilo a nakolik je to o tom, že ví, že by byla sama proti sobě, kdyby na nás útočila před svými vnoučaty.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem, že budou třeba vztahy lepší, jenže nastal další problém – manželova o rok starší sestra, která bydlela pořád u rodičů, ještě žádné děti neměla a neměla ani partnera. Takže místo, aby měli všichni radost, že budou mít konečně vnouče, začalo se z těhotenství dělat tabu. Jakmile se manželova sestra přiblížila, měnilo se téma, najevo se nedávaly žádné emoce. Teď, když čekáme třetí miminko, situace je horší o to, že na ostatním se nic nezměnilo, ba naopak to některé věci o hodně zhoršilo. Takže teď i lituji toho, že jsem před nějakou dobou chtěla, aby k prarodičům děti začaly jezdit samy alespoň na pár hodin v týdnu. Když prarodiče přijeli sem, Sárinka ani Daníček k nim vpodstatě vůbec nešli a chtěli si stejně hrát spíš s námi. Chtěla jsem, aby měli šanci si s nimi vytvořit alespoň nějaký vztah. Jenže teď se vzhledem k některým okolnostem s manželem pokaždé stresujeme, aby si děti vyzvedl v pořádku. Náš strach nezasvěcení úplně nepochopí, ale jsou věci, které psát nebudu, protože to už by nebyl jen můj příběh.
Je to hrozné, že nás to vůbec napadá, ale někdy to vnímáme tak, že by byl náš život jednodušší, kdybychom se úplně odstříhli, ale nedokážeme to udělat a asi by to ani dost dobře nešlo. Možná by to ani nebylo nejlepší řešení, ale situace, která panuje nám po psychické stránce spíš přihoršuje. Chudinka miminko v bříšku. Myslím, že v tomhle těhotenství jsem pod stresem daleko víc, než v předchozích dvou.
U mých rodičů je situace podobná. Tam hrozí, že spadne strop v kuchyni, což je místnost, kde všichni tráví prakticky celý den. A mimo to jsou to i další věci, proč nemám pocit, že by tam děti byly v bezpečí. Za začátku jsme tam se Sárinkou každý týden jezdili stejně jako k rodičům manžela, ale když už byl strop prověšený zhruba o 10 cm a pořád to nikdo neřešil, jezdit jsme přestali a jezdí oni sem. Od té doby se vidíme stěží jednou měsíčně. Táta vždycky zavolá:
Další týden:
a tak se to střídá pořád dokola… Určitě nemám pocit, že bychom my nebo naše děti byli pro rodiče nějaká priorita. A pak, když přijedou na hodinu a půl, maximálně dvě, už ve dveřích táta kouká na hodinky a říká, jak tentokrát musí jet brzy protože… Nejvíc mi ale vadí, když dětem začne vyprávět, jak s ním někdy pojedou nakrmit slepičky a jak by rád, aby někdy přijely tam. A přitom neudělají nic pro to, aby tam bylo bezpečné prostředí a když řeknu, že tam nepojedeme, když tam hrozí pád stropu, koukají na mě jako na blázna a jsou uražení, že tím chci naznačit, že jsou nezodpovědní a ohrozili by vlastní vnoučata.
Skoro by se mohlo zdát, že to všechno s těhotenstvím vůbec nesouvisí, ale pro nás to tak není. Pro nás je to stresující, když se snažíme vymyslet, kam dáme děti, až začnu rodit a vůbec nám to vymyslet nejde. Zvlášť, když porod je situace, která nejde naplánovat. A taky mě občas napadá, co by s dětmi bylo, kdyby se mě nebo manželovi něco stalo. Nemělo by mě to napadat. A možná, že nebýt to tak, jak to je, vůbec by mě to nenapadlo. Protože bych prostě vnitřně věděla, že ať se stane co se stane, budou děti v pořádku… To je pro mě největší problém. Smířit se s tím, že naše děti nebudou mít takové skvělé prarodiče, jako byl třeba můj děda, který pro mě byl jedním z nejdůležitějších lidí v životě a dá se říct, že jsem to vnímala tak, že s ním pro mě prakticky zemřel i můj domov.
Jak jsem ale četla některé články z minulé řady TVD, jsem šťastná, že mám takového manžela, jakého mám. Že se máme navzájem. A že mám pár dobrých kamarádek, se kterými můžu některé svoje starosti probrat. Člověk asi opravdu nemůže mít všechno… Musím se víc soustředit na to, co mám a míň na to, co v životě nemám. A tím si dávám předsevzetí, že od příštího článku budu pozitivnější. Tak uvidíme, snad se to podaří 🙂