Chtěli jsme tedy chvilku počkat a o miminko se pokusit později znovu. Loni v březnu jsem otěhotněla . Byla jsem nesmírně šťastná, ale zároveň jsem měla velké obavy, aby se vše neopakovalo. Pravidelně jsem docházela do těhotenské poradny, musela jsem podstoupit spoustu vyšetření a testů, ale i přesto jsem byla ta nejšťastnější budoucí maminka, protože jsem se moc těšila na ten malý uzlíček radosti, na naše vytoužené miminko.
Asi už od 30. týdne jsem docházela do poradny každý týden, aby mě měl pan doktor pod dohledem a nemohlo se už nic stát. První termín porodu jsme měli naplánovaný na 27. listopadu a druhý až na 13. prosince.
Když už se blížilo datum prvního termínu, začala jsem se víc pozorovat, dokonce i manžel, když jsem v noci šla na záchod, tak se budil jestli už pojedem. Vždy jsem ho uklidnila, že ještě ne, ať klidně ještě spí.
Když už se přehouplo i datum druhého termínu, tak jsem si myslela, že snad už nikdy neporodím. Břicho jsem měla jak balón, 18 kg už je znát, ale k porodu to pořád nevypadalo.
20. prosince jsem šla do poslední poradny s tím, že druhý den nastoupím do nemocnice na vyvolání porodu.
Chtěla jsem si ještě doma všechno připravit, balili jsme poslední dárky, když v tom mi začala odtékat plodová voda. Houkla jsem na manžela, že už je to tady, že už konečně pojedem. Popadli jsme tašku a vyrazili na cestu. To bylo asi 23:15.
Při příjezdu do porodnice už jsem měla pravidelné kontrakce po 3 minutách. Sestřička s námi sepsala všechno potřebné, a pak už jsem jen prodýchávala každé kontrakce, a že byly opravdu velké.
Manžel chtěl k porodu, tak mu přinesli takový ten slušivý doktorský obleček a vypadal v něm opravdu kouzelně.
Celou dobu mě držel za ruku, chodil za mnou po pokoji a masíroval mi záda a pořád mi opakoval, jak jsem statečná, jak moc je na mě pyšný.
Porodní asistentka mě chodila průběžně kontrolovat, jestli už jsem dostatečně otevřená a připravená k porodu, ale ono to pořád nějak nechtělo postupovat. Když už jsem měla tak obrovské bolesti a prosila, že už nemůžu, tak sestra zavolala pana doktora, který mě také prohlédl a konstatoval, že nález už je hodinu pořád stejný, že miminko vůbec nesestupuje, že se musí udělat císařský řez.
Mně to bylo v tu chvíli úplně jedno, už jsem to chtěla mít za sebou a moc jsem se těšila na naše miminko.
Pak už to bylo všechno strašně rychlé, najednou jsem byla na operačním sále, kolem mě spousta pobíhajících doktorů, samé „pípající“ přístroje, na které mě začali napojovat. A pak už vím jen, jak se mi zatočila hlava a já usnula.
Manžela nechali čekat na chodbě, prý tak 10-15 minut a je po všem, ale když už ho tam nechali stát hodinu a nikdo mu nic neřekl, tak už musel propadat panice.
Po dlouhém čekání za ním dorazil pan doktor a oznámil mu „Bohužel mám pro Vás špatnou zprávu, manželku jsme zachránili, ale malý při porodu zemřel“.
Mě zatím odvezli na pokoj, a když jsem se začala probouzet a všech jsem se ptala, jestli je miminko v pořádku, tak mi nikdo nechtěl nic říct, prý mám počkat, až za mnou přijde doktor. Vedle mě ale byla připravená postýlka, tak jsem si myslela, že ho třeba ještě někde vyšetřují a určitě mi ho brzy přinesou. Nepřinesli. Dočkala jsem se jen manžela, který mi oznámil, že malý Venda ráno 21.12. v 5:10 zemřel hned po porodu.
Ležela jsem tam mezi maminkami, co měly děti u sebe, všude byl slyšet dětský pláč a já si pořád říkala, že je to třeba legrace, že mi ho ještě určitě přinesou.
Dávali mi injekce s morfiem, tak mi to pořád nějak nedocházeloi co se vlastně stalo.
Odpoledne mě už převezli na pokoj, kde jsem byla sama s manželem, který se o mě staral úplně výtečně, pořád mi opakoval, že to zvládneme, že musíme žít dál kvůli malé Alence.
Když byl manžel u mě, tak jsem se snažila nebrečet, ale když odešel, tak jsem propadala hysterickému pláči a pořád jsem přemýšlela, proč se to stalo.
24. 12. si mě manžel přivezl domů a bylo to hodně těžké vidět všude ty malé věcičky, pod stromečkem dárky pro miminko…
Teď už jsou výsledky pitvy a genetického vyšetření a už snad známe důvod, proč se to stalo.
Pan primář nám vysvětlil, že se mi během porodu odloučila placenta a přestala malého zásobovat kyslíkem. Venda ve snaze se nadechnout vdechl plodovou vodu a utopil se. Bylo nám vysvětleno, že se takováto věc stává většinou po nějakém prožitém šoku, autohavárii nebo třeba pádu ze schodů. Já neprožila ani jednu variantu a přece se to stalo.
Také prý ve většině případů po předčasném odloučení placenty dochází k velkému vnitřnímu krvácení a často se nepovede zachránit ani miminko a ani maminku. Prý jsem měla štěstí v neštěstí.
Doporučili nám, že tak za půl roku se můžeme o miminko pokusit znovu.
Jenže těm doktorům se to řekne. Mám hrozný strach, že se to bude opakovat znovu, že se zase něco stane. Musím se s tím nejdřív sama psychicky vyrovnat, a pak třeba časem.
Je pravda, že jsme oba ještě mladí, máme toho ještě spoustu před sebou, ale zase tolik špatných zkušeností už za sebou.
Ještě pořád mi dělá problémy, když se nás na malého někdo zeptá, dokonce jsem se přistihla i jak „závidím“ ostatním maminkách jejich miminka.
Snažím se říkat si, že to tak mělo být, že je to osud a já to nemohla nijak ovlivnit, i když mám pocit, že jsem selhala jako žena, jako matka.
Manžel by si další miminko moc přál a doufám, že jednou se nám to povede a i my se dočkáme tolik vytouženého miminka.
Třeba další článek, který budu psát se bude jmenovat „Čekáme miminko“.