Myslela jsem, že to je měsíc, co jsem psala naposledy a oni jsou to skoro dva. To fakt hrozně letí. Neměla jsem čas vůbec na nic. Snažím se co nejvíc věnovat Aleškovi, než přijde sourozenec. A navíc jsem v dubnu dostala šanci na super práci z domova na částečný úvazek. Copywriter – zjednodušeně, psát texty hlavně na web.
Napsala jsem zkušební, líbil se a byla jsem zařazená mezi ostatní. Nejdřív mě měli zaučit, protože jsem to nikdy nedělala. Nicméně se mi začala hrnout práce, asi se jim moje psaní líbilo a já přestávala stíhat. I domácnost. Jsem taková poctivka, takže jsem se na každý text pečlivě připravila, pročetla weby od konkurence, načetla další odborné materiály a pak si teprve troufla psát – o půdních vestavbách, zahradní architektuře, kuchyních na míru, grilech i klimatizacích. Bylo toho moc. Začala jsem se hrozně stresovat, až jsem si řekla, že je to neúnosný a po měsíci to ukončila. Sice mi na účtu přistála poměrně slušná částka, ale uvědomila jsem si, že mi ten čas za to nestojí. Teď si zase užívám většího klidu.
Bylo to pro mě příjemné odreagování, ale potřebovala bych pomoct doma a s Aleškem, tchýně zrovna zjistila, že má její manžel aférku a tak dočasně řešila situaci doma a hlídání najednou nebylo. Bohužel přítel mi doma vůbec nepomáhá, za 3 měsíce nebyl schopen vyklidit a vymalovat dětský pokoj, i když měl nejdřív týden a teď dokonce 2 dovolenou, tak v noci hraje na počítači a přes den spí. Ani se nevidíme, když on vstává, já už jsem s Aleškem venku, večer má sluchátka na uších a hraje. Má to tady jako mamahotel, už jsem mu vysvětlila (výjimečně jsem u toho dokázala zůstat klidná), že mě takový život, kdy jsem na všechno sama, nebaví. Ale nic se nestalo. Když se nají, umyje jen svůj talíř, další nádobí ho nezajímá a ještě si do mě rejpne, že to nádobí mám mýt hned. Asi si to blbě organizuju, když to nestíhám, protože krmím Aleška, pak možná sebe, do toho vařím, peru, uklízím a snažím se postupně vyklízet pytle a krabice od stěhování. Večer jsem tak unavená, že usínám s Aleškem. Pak se ale tak v 10 stejně vzbudím a jdu ještě uklízet, zatímco on sedí do rána u počítače. Tak to je velká kaňka na kráse mého života, jinak jsem šťastná, že jsme všichni zdraví a pořád jsem u vytržení z novýho bydlení, toho se nemůžu nabažit. Bohužel terasu jsem musela taky vyklízet sama, protože jinak bych si tam to kafe asi nikdy nedala a nemohla tam nechat Aleška si hrát. Přítel odnesl aspoň těžké dveře, i tak mě ale všechno několik dní bolelo. Ale když jsem viděla, jak tam Alešek lítá, vřeští a užívá si to, bylo mi zase krásně. Já prostě žiju pro svoje dítě, ale bohužel partnerství mě psychicky ničí.
Ale dostala jsem další psychickou vzpruhu. V pátek jsem byla na velkém UZ a paní doktorka to kontrolovala třikrát. Potvrdila mi, že miminko je holčička. Takže moje nálada vylítla až do oblak, holčičku jsem si strašně moc přála. Přítel tam sice byl se mnou, ale jako kdyby nebyl, nic neřekl a ani potom v autě to nekomentoval. Nemám už ani sílu ani chuť se ho ptát, co na to říká. Nejsem si ani jistá, že mě jeho názor zajímá. Uvažuju, že jí nechám moje příjmení a jméno si vyberu prostě sama. Neptá se, jak se mám, že už mám pohyby, že by je mohl cítit taky, protože malá je hrozná čertice, nic ho nezajímá. Je těžce závislý na počítači a jediná chvíle, kdy ho slyším plynule mluvit, je s ostatními lidmi ve hře. Já jsem vzduch.
Takže asi tak u nás. Chvíle štěstí s Aleškem a jeho sestřičkou v bříšku mi dávají sílu a chuť do života. Snažím se to ošklivý házet za hlavu, ale někdy to prostě nejde. A já už se ani nerozčiluju, jen mi to přijde neskutečně líto, že jsem svým dětem vybrala za tátu zrovna jeho.
