Tatínek pryč, Vojta s Anežkou pryč, jsem sama doma, úplně opuštěná… Ba ne, už tři týdny mi tu dělá tu nejmilejší a nejkrásnější společnost syn Jeníček. Narodil se 25. 7. 2013 v 9.10 hod. Svůj příchod na svět si naplánoval v časovém nesouladu s mým pracně vytvořeným harmonogramem. No, ta revolta nám začíná pěkně brzy.
Poslední dny těhotenství byly úporné. Vedro, vedro a místy ještě větší. Dokonce i v podhůří, kam jsme se dočasně přesídlili. Už jsme s dětmi ani nechodili ven, veškerá rodičovská předsevzetí typu „naše děti nebudou sedět u televize“ vzala za své. DVD, knížka, polštáře pod nohy a kbelík zmrzliny mi zachránily zdravý rozum. Během čekání jsme absolvovali jeden marný nájezd – měla jsem hodně divné pocity, dost mě bolelo břicho, tak jsme radši jeli (co když už je to ono, že), ale po vyšetření a natočení monitoru se ukázalo, že to není miminko, ale následek přílišné konzumace smaženého květáku. Amatérka, jako kdybych rodila poprvé… No aspoň jsem lékařům zpestřila noční službu. 🙂
Jak už jsem mnohokrát psala, první syn se narodil sekcí, lékaři mě tudíž zařadili do skupiny „ta riziková“ a když už jsem přenášela třetí den, pozvali si mě na hospitalizaci a na indukci. Na kdy jindy než na středu. Po vstupním vyšetření s výsledkem „neděje se nic, ale absolutně nic“, jsem hned ráno dostala půlku tablety a po obědě další čtvrtku. V klidu jsem si polehávala na své předporodní samotce, šmrdlala si s kamarádkami a netrpělivě očekávala nějakou akci. Kontrakce jsem sice měla, ale slabé, s takovýma bych ležela v porodnici do Vánoc. Ve čtvrtek o půl druhé v noci mě probudily ty opravdové a mě začal pomalu tuhnout úsměv. Čas jsem na střídačku trávila ve sprše a korzováním po pokoji, už jsem se ani neoblékala do pyžama, i v noci bylo příšerný horko, takže „na Evu“ to bylo nejlepší. Až v pět ráno jsem si všimla, že si na pokoji sice zvesela svítím, ale zapomněla jsem si zatáhnout závěsy. 🙂 Tímto zdravím pána z protějšího paneláku! O půl sedmé ráno jsem naklusala na monitor a na vyšetření. Další tableta už nebyla potřeba, porod se krásně rozbíhal a já už se moc těšila na miminko. Rozhodla jsem se směřovat své myšlenky co nejvíc na výsledek a nemyslet na bolest, tak ten proces, kterým se k němu musíme dopracovat. Musím říct, že to nebyla zrovna špatná strategie, jak sama sebe „ošálit“. O půl osmé jsem dostala klystýr a volala manželovi, ať strčí děti sousedům za plot a vyrazí směr porodnice, protože bez něj nerodím, kdo by mi držel nohu a tlumočil, že. Přijel v osm, koukl na mě a řekl, že do devíti je Janek venku. Spletl se o deset minut (a to mi kvůli nedodržení termínu prý strhne z kapesného).
Samozřejmě ani tentokrát nebyla nouze o vtipné situace. Třeba když manžel vysvětloval porodní asistentce i paní doktorce, že za to nemůžu, ale že s nima prostě mluvit nebudu. Nebo když ho paní doktorka požádala, aby si ve finále stoupnul k hlavě, ale on to odmítl, že mi musí držet nohu a že už stejně všechno viděl. Nebo když jsem ležela zády k porodní asistentce a naprosto tiše a nenápadně (tak, že to bylo slyšet až na parkoviště) jsem se manžela ptala „je tady?“. A nebo když se Jeník narodil, tak jsem v naprosté euforii zvolala „Já jsem porodila dítě!“. Jako kdybychom tam byli kvůli stříhání nehtů, že 🙂
No co vám budu vyprávět… Je to neskutečně nádherný pocit, když držíte své miminko v náručí a ten velký dvoumetrový chlap vedle vás pláče štěstím. To je ta největší odměna, kterou jsem od svého manžela mohla dostat.
Vojtíšek má z brášky samozřejmě obrovskou radost, protože kluci jsou přeci lepší než holky (jsem zvědavá, jak dlouho mu tento názor vydrží). Naopak Anežka vůbec netušila, proč za mnou do porodnice chodí, víc než miminko ji zajímal automat na kafe a blikající monitor dechu. O pár dní později, když už jsme byli všichni doma, ale stála nad prázdnou autosedačkou a zděšeně volala „Není, je pryč! Je pryč!“, a pak si všimla, že leží v postýlce a oddechla si „Tady je!“. Zatím to tedy vypadá dobře.:-) Aktuálně jsou i s tatínkem na dovolené a přestože si s Jeníčkem velmi užíváme klidu a ticha, musím přiznat, že mi ti raubíři už docela chybí. Ale zeptej se mě v sobotu večer. 🙂
Přestože bych o sobě mohla říct, že už jsem celkem zkušená matka, tak mě některé věci neustále překvapují. Jak je miminko strašně malinké, hubeňoučké, musela jsem svoje ruce navyknout na tu drobotinu, protože Anuša se proti němu najednou zdá strašně veliká, no a o Vojtíkovi ani nemluvím. Jediné, co mě opět trápí, je nedostatek mlíka. Co já toho za celý den vypiju… Už jsem vyzkoušela snad všechny čaje pro kojící maminky, homeopatika, nahřívám, Jeník sosá snad každé dvě hodiny, ale prostě se z toho nenají. Když mu pak dávám dokrm, je to děsný slyšet, jak mu mlíčko teče do prázdného bříška a příšerně tam škrundá. No ale co se dá dělat. Vojta i Anežka také vyrostli na UM, a já se teď, na rozdíl od doby před pěti lety, už nestresuju a razím heslo „šťastná máma, šťastné dítě“.
Moc ráda bych vám poděkovala za přízeň, za to, že jste se mnou virtuálně sdílely všechny okamžiky těhotenství a podporovaly mě. Že vás neomrzelo číst. 🙂 Maminkám, které na svůj malý zázrak stále ještě čekají, přeji pevné nervy, hodně štěstí a hlavně zdravé miminko.
A v neposlední řadě také děkuji sponzorovi firmě Benito za krásné oblečky pro Jeníka!!! Já si ho do nich pěkně vykrmím.
Nikdy neříkej nikdy… Čtvrté dítko, ta holčička, jak říkal manžel, není pro nás ani jasné ano ani jasné ne, takže co já vím, možná se tu za čas zase setkáme 🙂
