Tak jak jsem pokaždé „jinak“ otěhotněla, tak i každé moje těhotenství bylo jiné. U prvního jsem, jako většina prvorodiček, i já poctivě studovala literaturu (Pařízka jsem přečetla tam i zpátky) a hledala na internetu, takže moje návštěvy v poradně jsem pravidelně zakončovala nějakou tou otázkou.
Jednoho dne ovšem paní doktorka vypěnila a začala na mě řvát, že nemáme všichni metr sedmdesát a nevážíme šedesát kilo a že můj dotaz, jestli je miminko tak velké, jak má být, je úplně pitomý a že tyhle maminky gynekoložky amatérky už fakt nesnáší. Tak to jsem zalapala po dechu, cestu domů jsem probrečela a pak jsem volala sestřičce, že už k paní doktorce chodit nechci a že chci přeřadit k panu primáři. Ta mě sice utěšovala, že paní doktorka měla jen špatný den, že na ni to ráno taky byla hrubá, nicméně jsem si stála za svým, podporovala jsem to hlasitým kníkáním a pofňukáváním, no a další budoucí poradny ve druhé polovině těhotenství jsem už absolvovala v klidu a s pocitem, že pro někoho nejsem jen číslo v kartotéce, ale ta jediná nejdůležitější budoucí maminka na světě, která se bez obav může na cokoliv zeptat. Určitě nejen pro mě bylo (a je) těhotenství plné emocionálních zvratů, je to strašně důležité období, které bych si chtěla užít, vždyť moje pocity se odrážejí na tom drobečkovi, které nosím pod srdcem. Některým lékařům by neškodil kurz empatie…
To, co bylo také jiné, byla různá těhotenská vyšetření. Před šesti lety nebylo ještě běžné posílat maminky na prvotrimestrální screening, takže jsem absolvovala jen tripple testy, u nichž jsem jiný než negativní výsledek nepředpokládala. A bylo to v pořádku. Zážitek pro mě byl i test na těhotenskou cukrovku. Musela jsem ho absolvovat v nemocnici, maminek nás tam bylo jak na běžícím páse, sestra nám zakázala jakkoliv se hýbat, mohly jsme jen sedět a přišlo mi, že raději snad ani nedýchat.
Přesto jsem si těhotenstvím, i přes počáteční útrapy a neshody s lékařkou, prošla bez ztráty kytičky a nebýt toho, že jsem v posledních dnech byla už vážně jako slonice (přibrala jsem 20 kilo), tak skoro ani nevím, že jsem těhotná. Jedinou mojí úchylkou byly snídaně – celých devět měsíců různé cereálie a křupinky s mlékem. No a zeptejte se, co snídá už skoro tři roky můj prvorozený 😉
Třetí těhotenství (tedy druhé dokončené) už tak jednoduché nebylo. Jednak, jak už víte, naše dcera byla počata za asistence lékařů (aneb Někdo nám u toho „svítil“). Když se za dva týdny od transferu potvrdilo, že se embryjko chytlo, byli jsme neskonale šťastní. Tak jsem předpokládala, že všechno bude probíhat jako u syna, v pohodě a klidu (jen nabrat bych tolik nemusela).
V osmém týdnu jsem šla se synem na procházku, když v tom se mi najednou zatmělo před očima a jediné co si pamatuju bylo, že jsem se ještě stihla posadit na chodník, abych s sebou neplácla. Naštěstí se mi to stalo u městského úřadu, jehož zaměstnanci mi zavolali pomoc. Skončila jsem ve fakultní nemocnici s otočeným vejcovodem, což byl následek hormonální stimulace před IVF, odborně se tomu říká ovariální hyperstimulační syndrom (OHSS). Poležela jsem si na kapačkách, manžel se synem za mnou skoro každý den jezdili, vejcovod se sám vrátil do původního stavu a mě po dvou týdnech pustili domů. Na ultrazvuk jsem chodila každý den a slyšet, že miminko se pořád drží a je tam, kde má být, byl pro mě ten nejlepší lék.
Po návratu domů jsem v jedné renomované společnosti absolvovala první screening a opět jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, když lékař neví, jak oznámit ne úplně pozitivní zprávu. Výsledek pravděpodobnosti vývojové vady mi u dcery vyšel 1:480. Což samozřejmě není úplně špatné, nicméně když mi tamní paní lékařka řekla jen „No to se stává“, tak si asi dovedete představit, co to udělalo s mojí psychikou. Po tom všem… Hned druhý den jsem šla ke svému gynekologovi, že potřebuji znát jeho názor a taky uklidnit. A stačilo jen v klidu říct, že tam jisté riziko je, nicméně střední, že to na plodovku zatím nevidí a pokud chci, udělá mi ještě tripple testy, které by mohly, i přes svou chybovost, odhalit něco víc. Tripply dopadly dobře, riziko se snížilo na 1:5500 a já byla spokojená. Proč takhle nejedná s pacientkami každý lékař??? A ještě víc bych empatii očekávala právě od ženy.
OGTT jsem absolvovala už v gyne ambulanci, nikam jsem se nemusela plahočit a vláčet s sebou staršího syna. Čokošku mi zase nikdo nezakázal, no pak nemám vypadat, tak jak vypadám 😉 I zbytek těhotenství už proběhl v pořádku a bez komplikací. Celkem výhodu spatřuji i v tom, že syn v mých posledních třech měsících těhotenství začal chodit do prváčku do školky, takže jsem mohla přes den v klidu odpočívat a užívat si zakukleného miminka. Fotka pupíku je těsně před narozením naší malé slečny.
Příště vám napíšu o tom, jaké to je čekat holčičku a mít chlapečka a o tom, jak jsem (ne)rodila.
