Taky jsem se rozhodla, že vám napíšu svůj příběh. Moc jsme si přáli mět miminko a za půl roku jsem otěhotněla, přítel byl šťastný a já taky…Měla jsem strach, aby se miminko udrželo, protože s tým mám problém.
Tři měsíce uběhly a vše bylo v pořádku. Začali jsme žít těhotenstvím a čím dál víc se těšit, aš se nám miminko narodí, zvědaví, co to bude, jestli holčička nebo kluk. Bříško začalo jít pomali vidět a naše miminko začalo být velkou součástí naší rodiny, měla jsem ještě strach z testů v 5. měsíci, ale ty dopadly taky dobře a já jsem cítila, že už mě nemá co ohrozit, ale opak byl pravdou.
Když jsem došla,tehdy už s manželem, na velký utrazvuk a viděli to malé stvoření, draly se nám slzy do očí a manžel jen zářil, vše vypadalo v pořádku, jen paní doktorce se nezdála velikost a tak nás pozvala za 14 dní znovu na kontrolu. Za 14 dní se díval jiný lékař a nezdálo se mu něco na srdičku, utěšoval mě, že to nemusí nic být, že nás odešle na kardiologii a tam se uvidí, co a jak, já samozrejmě plakala, ale na druhou stranu se utešovala, že to nic nebude, že nám testy vyšly v pořádku a kdyby náhodou něco, tak se dnes operují srdeční vady i v bříšku ženy.
Došel den D a my se vydali na vyšetření, srdce jsem měla až v krku, strach veliký, ale doufala jsem, že to bude ok, a potom došel ten šok, sdělili mě, že dítě má tak velkou srdeční vadu, že je života neschopné a po porodu zemře hned po odstřihnutí pupeční šňůry. A já tam stála, slzy mě tekly a nemohla jsem uvěřit, co mi to tam říkají, že mé miminko, na které se tak velmi tešíme, které cítím, jak kope, od 18. týdne, mi má umřít.
Nastal velký kolotoč vyšetření a k srdeční vadě se přidávaly další vady, jako ve zlém snu. Zjistilo se, a to jsem byla už v 23. týdnu těhotenství, že na miminku se příroda moc vyřádila, mělo rozštěp patra, rtu, čelisti, rozštěp pupku a výhřez orgánů (a to tak velký, že by nebylo schopné života ani s touto vadou), asymetrie plodu, zakrslé ručičky a já nemohla věřit, vždyť vše vypadalo v pohodě, testy taky, tak jak to, proč.
Kdo si zažil něco podobného, ví, o čem píšu. Velmi bolestivé období. Nejhorší byl ten pocit, když jsem veděla, že vše je ztracené, a já své miminko cítila, jak jsi pokopkává, a místo radosti cítila jen velkou bolest a věděla jsem, že je konec.
Rozhodli jsme se těhotenství ukončit, nevydržela bych do 9. měsíce, ani miminko, začalo ve mě umírat. Podstoupila jsem 3D utrazvuky a tam ho viděla naposledy, moc mě to bolelo a manžel, ten se už nedíval, ještě amniocentézu kvůli vyšetření chromozonů. Takto jsem chodila týden, a byl to nejdelší týden mého života, když nastal den ukončení, říká se tomu indukovaný potrat, já myslela, že to psychicky ani nezvládnu, manžel mě velmi podržel a pomohl.
Ráno mi dali do ruky kartu a nějaké hormony a řekli, běžte naproti, tam vám to píchnou. Bylo to překonaní sama sebe, myslela jsem, že uteču, ale vlastně před čím, stejně není zachrany, dostala jsem hormony, zavedli mě na pokoj, kde jsem noc před tým spala (prý na to tam nemají porodní sály) a začalo to. Netrvalo to naštestí moc dlouho, asi 5,5 hodiny, manžel tam byl se mnou a pomáhal mi od bolestí masážemi.
Bylo to hrozné, rodit a vědět, že nebudu si moc pochovat miminko, že ho rodím, aby umřelo. Byla to holčička a bolest, kterou mi to přineslo, mám v sobě ještě dnes, i když tomu budou 2 roky a vím, že nikdy nezapomenu.