Nevím, kde se ve mně bere ten klid, ta pohoda, ta radost. Ve chvíli, kdy asi většina nastávajících maminek bojuje se strachem. Mě paradoxně nepřepadá ani teď, kdy je na něj nejvyšší čas. Mám jiný strach. Pociťuju ho už pár měsíců. Strach, jestli našeho syna budu umět vychovat. Dobře vychovat. Aby byl slušný člověk, vyrovnaný a ať bude v životě čímkoli, aby byl šťastný. To mi přijde najednou těžší a hlavně delší, než nějaký porod. Pár hodin bolesti přeci přežiju. Ale pak tu tíhu zodpovědnosti…
Jsem vzrušená, jako když má přijet dlouho očekávaná návštěva, které se nemůžu dočkat. Vždyť taky vím, kdo přijede, není to žádné překvápko. Dneska dám poprvé pusu svému synovi. Chtě nechtě si vzpomenu na den, kdy jsem na vlastní oči viděla na ultrazvuku důkaz. A taky na tu dvoudenní depresi, která pak následovala… 🙂
Hloupost, že? Proč depresi? No, ptejte se těhule, proč je smutná, proč se rozčiluje, proč z ničeho nic vybuchne a proč pláče…
Ještě než jsem otěhotněla i v okamžiku, kdy jsem poprvé uviděla předpokládané dvě čárky, jsem si přála kluka. Jak už to tak bývá, partner mluvil spíš o holčičce a když i celá rodina celé týdny na kluka nepomyslela ani jedenkrát, přijala jsem jejich holčičí teorii za svou. Nakonec, vždyť je to jedno, holka nebo kluk, hlavně když to bude zdravé. A tak jsme po večerech vybírali to nejhezčí jméno pro naši holčičku. A pak přišel šok. Bylo naprosto evidentní, že naše Leontýna má pindíka!!! Na tuhle eventualitu jsem fakt nepomyslela. Prožívala jsem stav rovný tomu, jako když národ zjistí, že božský Kája nezískal Zlatého slavíka. Nepředstavitelné, že? 🙂
Každopádně je fakt, že kdyby k tomu zjištění došlo až na porodním sále, podezřívala bych personál, že se mnou šeredně špásuje a dítě mi záhadně a prachsprostě vyměnil…
Je 7 hodin ráno a konečně mě ubytovali na oddělení rizikového těhotenství, kde budeme čekat, až se „rozrodím“. Krásný výraz… 🙂 Nastávajícího tatínka posílají vyspat se domů a mně radí, ať zkusím usnout a dohnat ten spánkový deficit, který „až to přijde“, budu sakra potřebovat…
Uznávám, že to je velmi moudrá rada. Ale zcela neproveditelná. V asi 10 minutových intervalech se otevírají dveře a přichází sestřička na kontrolu, ošetřovatelka přináší snídani, uklízečka vytírá, ošetřovatelka odnáší snídani, sestřička přichází na další kontrolu, přichází další maminka na příjem, mám jít na monitor. Tak to jde celý den až do odpoledne, kdy už sestřičce mé stále stejné odpovědi připadají trapné. „Mám jakoby menstruační křeče.“ „Pořád mám menstruační křeče.“ Jen s tím rozdílem, že mi střílí navíc do kříže. A taky, že při nadopování Brufeny se vždycky daly přežít, ale dost pochybuju o tom, že mi tady ten růžový zázrak dají… Napadá mě, že až přijdou ty pravé porodní bolesti, tak asi chcípnu…
Je 20 hodin a na monitoru jsou jasně vidět mé „menstruační křeče“. Jestli jsem se prý nezbláznila. Mám kontrakce po pěti minutách a kupodivu jsem otevřená na 2 prsty, takže šup šup sbalit, zavolat tatínkovi a jdeme na sály!
Je 22 hodin, natěšený tatínek dorazil s foťákem v ruce a fotí mě při kontrakcích. Prý budu ráda, že mám památku… Asi ho zabiju. Hned jakmile skončí kontrakce… 🙂
V následujících minutách a hodinách zjišťuju, že v našem partnerství padly už úplně veškeré hranice, zábrany, tabu a intimita. Nevábný pohled na funící slonici ve sprše střídá další nevábný pohled na funící slonici na záchodové míse a ve finále uvázaná k monitoru zvracím. Navíc asi neexistuje už nikdo, kdo by do mě nezanořil ruce. Skoro se nedivím chlapům, kteří díky své přítomnosti u porodu své ženy na ni ztratí chuť.
Jsou 2 hodiny ráno, další den a já jsem k smrti unavená, vyčerpaná, nevyspalá a mám zimnici. Jsem prý otevřená na 7 cm a je mi jasné, že se hned tak nevyspím, zdaleka ještě nejsme na cílové rovince… Chci píchnout epidurál.
Jsou 4 hodiny ráno. Nikdy bych neřekla, že se dá mezi tříminutovými kontrakcemi usnout. Porod příliš nepostupuje, jsem stále otevřená na 7 cm. A sílící kontrakce dávají prckovi pěkně zabrat, padá mu puls i saturace. Od této chvíle jsem připoutaná k monitoru, navíc ještě s další sondou uvnitř těla, mimi se tlačí nahoru do žeber, špatně se mi dýchá, pálí mě žáha a zakazují mi pít. Cvrkot kolem nás se zrychluje.
Je 5:30 ráno a nějakým zázrakem mi zastavují kontrakce. Vychutnávám si chvilkový oddech plnými doušky a doufám, že prcek nabere síly. Doufám, že to zvládne a najde správný směr. Doufám, že začne sestupovat dolů a přestane se bránit vylézt. Proč chce i teď, za každou cenu, zůstat kde je?
Konec oddychu, do žil mi naplno teče oxytocin. Jedna kontrakce střídá druhou a prcek je na tom stále hůř. Tlačí mi do žeber tak, že nevím, co je bolestivější. Jestli to, že nemůžu dýchat nebo kontrakce. Jsem přesvědčená, že každou chvíli umřu. Přeju si, aby ten okamžik už nastal. Běží mi hlavou, jestli to vůbec někdo z nás dvou přežije. Do nynějška hrdinný nastávající otec nechápe rychlost a cíl všeho dění. Jen ví, že je zle. Mám najednou strach i za něj. Držím ho za ruku a říkám: „To bude dobrý, teď už bude za půl hodiny po všem.“ A taky vím, že nebýt jeho přítomnosti, zdaleka bych tak klidná nebyla. A jestli dneska opravdu umřu, připadala jsem si až do konce v bezpečí.
Narychlo chystají operační sál a několik párů rukou ze mě strhává oblečení, náušnice, přidávají a ubírají hadičky, přesouvají mě na vozík a pádí na sál. Za zády ještě slyším, aby si taťka v příštích 10 minutách připravil do pohotovosti foťák.
Všechno mám tak trochu v mlze. Poslední, co ještě vnímám je tvář anesteziologa, který mi píchal epidurál: „Tak jste si to dneska užila všechno. Epidurál a teď narkózu…“ A pak už ho vidím jen souhlasně přikyvovat na operatérovu otázku: „Tak můžem řezat?“ „Ne! Ještě ne!“ Dává mi masku na obličej a odmávne rukou start…