Asi měsíc před porodem jsem řekla, že se mimi narodí 13., že si to prostě myslím (i když ani jeden z termínů na to neseděl). A taky jsem od začátku těhotenství říkala, že se narodí v noci, a že mi praskne voda, takže snad poznám, že už je to tady, takže nemusíme řešit, že bychom to do porodnice nestihli, protože „v noci přece dopravní špička nebývá“…. Možná jsem si to myslela proto, že jsem se tohohle postupu bála, protože to znamená odjezd do porodnice do dvou hodin, kvůli pozorování miminka. Já jsem si strašně moc přála být co nejdéle doma, naložit se do vany, být sama s manželem a do porodnice jet až to bude aspoň trochu „rozjeté“.
No nic, nepodařilo se. 12. 4. před půlnocí mě probudila odtékající voda – chvilka nervozity, konstatování, že už je to tady, probuzení manžela, dobalení věcí, které jsem samozřejmě (alespoň pro ty, kdo mě znají) neměla připravené všechny, umýt se, obléct a jede se.
Na příjmu jsme chvilku čekali, měli tam maminku, která dorazila těsně před námi. Pak mě vyšetřila lékařka, sestra provedla „výslech“ – asi je nadlidský výkon opsat informace z těh. průkazky 🙂 a řekli mi, že na porod to zatím nevypadá, tak půjdu na hekárnu – to byly asi 2 ráno. A že prý bude lepší, když manžel pojede domů, aby se trochu vyspal on i já.
Asi nikomu nemusím říkat, že jsem se nevyspala, přeci jen jsem jednak byla nervózní, jak to bude probíhat, k tomu kontrakce, a nakonec bolesti zad, které se stupňovaly tak, že jsem kvůli nim spát nemohla, i když jsem se snažila. A do toho sestry, co pečlivě každou hodinu i v noci měří tlak, teplotu a co dvě hodiny i monitor… A pak má člověk sbírat síly na svůj největší výkon :-).
Ráno se pořád nic moc nezměnilo, otevírala jsem se pomaloučku, tak jsem zavolala manželovi, že nemusí pospíchat, a že kdyžtak zavolám, kdyby se něco dělo, jinak ať přijede po práci.
Mezitím znovu vyšetření tlaku, teploty, monitory, odběr krve, kvůli možné infekci z důvodu předčasně odteklé vody… Další vyšetření doktorkou mě čekalo od osmi ráno až ve tři odpoledne, mezitím mi jedna por. asist. sdělila, že „to nejsou kontrakce, to vás bolí záda…“, když monitor pořád nic nezaznamenával, ale já fakt cítila kontrakce, jen byly nejspíš slabé, aby se porod rozběhl. A záda mě bolela čím dál tím víc, takže už jsem v ty tři nevěděla, jakou polohou si ulevit. Proto jsem byla nadšená, když mi doktorka řekla, že to jsou asi 4cm.
Manžel přijel asi v půl páté, to to ale pořád bylo stejné, takže jsem byla smutná – unavená, smutná a celkem hotová z bolestí zad. Kontrakce byly v pohodě, to prostě k porodu patří a já je brala tak, že to prostě musí bolet, že když to bolí, tak to znamená, že se miminko chystá na svět. Ale ty záda jsem fakt nedokázala pochopit… No nic, čekala jsem dál, teď už v příjemné společnosti svého manžela.
V osm večer to bylo pořád stejné a já se trochu začínala bát o mimi, protože se všude píše, že by se mělo porodit do 24 hodin po odtoku plodové vody, a taky jsem se bála, že kdybych měla čekat do rána, jak naznačila jedna z lékařek, které se kolem nás za tu dobu mihly, tak nebudu mít sílu tlačit, protože mě vyčerpávaly jednak křížové bolesti a taky spánek (2 hodiny za uplynulé dva dny, které jsem spala než mě probudilo mokro 🙂 ) mi začínal chybět.
Tak jsem se i přes svoje předsevzetí rodit přirozeně, nechat tomu volný průběh, domluvila s vedoucí služby na vyvolání porodu. Naštěstí, když mě vyšetřovala, tak zjistila, že už to je 5-6cm, všechno je uvolněné, takže by to neměl být problém.
Tak jsem asi v deset hodin dostala oxytocin a glukózu (tu energii jsem fakt potřebovala, musela jsem vypadat hrozně), šla jsem s kapačkou do sprchy, chvilku hopsala na balonu, pak na sál na balón, chvilku jsem klečela – četla jsem, že to pomáhá na bolesti zad, asi to fakt trochu pomohlo, jenže jsem byla unavená, a tak jsem si vylezla na porod. lůžko, že si chvilku odpočinu. Jenže mezitím se to nějak rozjelo, a jak zesilovaly kontrakce, tak mě záda bolely tak moc, že jsem se bála lézt dolů (asi mají ta lůžka vysoká schválně, aby jim rodičky neutíkaly na poslední chvíli do alternativních poloh), takže porod na stoličce se nekonal.
Ale to už jsem moc neřešila, byla jsem ráda, že už je to tady. Jenom mě pořád děsně bolely ty záda a nevěděla jsem, jak tlačit, pořád mi říkali, že to je špatně, takže jsem si nakonec řekla i o injekci na bolest – fakt jsem chtěla porod bez medikace, ale rozhodla bych se znovu stejně, vydržela jsem, jak nejdéle to šlo.
Jak jsem cítila, že injekce zabírá, že mě přestávají bolet záda, tak jsem se konečně mohla soustředit plně na miminko. Bolesti jsem cítila pořád stejně, jen mě nerozptylovaly ty záda, takže mě najednou por. asist. i s doktorkou chválily, že hezky spolupracuji. No a asi na třetí zatlačení po tom, co jsem zjistila, jak na to, byla venku hlavička. Ramínka proklouzla skoro sama, jen jsem se trochu poranila, prcek se tam prý trošku mrsknul.
A konečně jsme viděli ten náš poklad, v půl dvanácté, 13.4. Nechala jsem si ho dát na bříško, ještě upatlaného, jen v plence, byl to nejkrásnější miminko na světě, naprosto objektivně :-), a my jsme byli oba strašně šťastní. Hned jsem si všimla, že má prstíky na nožičkách po tatínkovi, přišlo mi to slaďounký.
Manžel šel pak se sestrou vážit a měřit, já jsem mezitím porodila placentu (bohužel příliš rychle na to, abych mohla darovat pupečníkovou krev) a zašívala doktorka. Pak mi manžel přinesl ten náš malinký uzlíček s černými vlásky zabalený v růžové zavinovačce, poprvé jsem ho přiložila – snažil se, bojovník. Byl to nádherný pocit štěstí, pro mě i pro manžela.
Nechali nás všechny spolu na sále asi 2 hodiny, pak Tomáška vzali na oddělení šestinedělí, manžel mi šel do auta pro věci (plínky, čistý ručník..) a taky mě převezli.
Byla jsem ráda, že byl manžel celou dobu se mnou, bylo to pro mě povzbuzující a tak, když mě bolely záda, tak mi třeba podal vodu, pomohl vstát… A bylo fajn, že na sále mě chodily sestry jen zkontrolovat, jinak jsme měli soukromí, když bylo něco potřeba, tak věděly, že přijde manžel. To se mi líbilo.
Byla jsem ale trochu zklamaná, možná i naštvaná, že přes to, že jsem hned na pokoji šla do sprchy, cítila jsem se dobře a o malého jsem si třikrát říkala, tak mi ho na pokoj dovezly až v pět ráno, takže asi 2-2,5 hodiny byl na novorozeneckém v péči pěkně protivné sestry – ta mi ho přivezla s nabroušeným výrazem a slovy „Pěkně zlobil, maminko, tak jsem vám ho nedovezla hned, abyste se trochu vyspala. Jo a asi třikrát se pěkně pos….“ – no chudinka můj malinkej. Já jsem stejně nezamhouřila oko, jak jsem toho byla plná a pořád čekala, kdy mi ho dovezou… No nic, příště z té postele vylezu a pro mimi si dojdu, pokud budu fit.
Takže to byl můj první porod, kdybych neměla ty křížové bolesti, tak bych možná řekla, že to byl hezký zážitek. Nebo bych řekla, že to moc bolelo? Těžko říct, já vnímala jen bolest zad, to ostatní jsem brala jako součást porodu. Tak uvidíme příště, snad se to obejde bez křížových bolestí…
Teď náš poklad spokojeně hajinká v postýlce, kam ho taťka uložil, zatím co mamka psala všem, kdo budou mít chuť si o tom přečíst, o jeho první velké cestě…