Nenechali jsme se odradit a zkoušeli jsme to dál, i když jsem měla hrozný strach, že to zase nevyjde, že se zase něco pokazí a já se svého vytouženého miminka snad nikdy nedočkám.
Tentokrát jsem miminko zdárně donosila až do konce těhotenství,dokonce jsem pár dní přenášela, a pak už se jelo do porodnice, kde mi museli udělat akutní císařský řez. Bohužel náš chlapeček zemřel hned při porodu.
Ani Vám nemusím popisovat jak jsme se cítili, jak to vše bylo hrozné, svět se pro mě stal černý a pořád jsem jen plakala a plakala, vyčítala jsem si, že jsem něco udělala špatně a pořád jsem vzpomínala na našeho chlapečka.
Dělalo mi problémy s kýmkoli se stýkat, nejradši jsem byla zavřená sama doma a dusila jsem se v hrozném stesku a bolesti.
Došlo to tak daleko, že jsem musela navštívit psychiatra, aby mi pomohl, předepsal mi antidepresiva a mě už bylo líp. Začali jsme si pohrávat s myšlenkou, že to zkusíme ještě jednou, naposledy, a když to ani tentokrát nevyjde, tak zažádáme o adopci a budeme toho drobečka milovat úplně stejně jako naše vlastní miminko.
Nastoupila jsem do zaměstnání, začala jsem být víc a víc v pohodě, už všechno nebylo jenom černé a pak se to stalo…Menstruace se nedostavila, měla jsem týden zpoždění, 10 dní zpoždění, to už jsem nevydržela a testovala jsem. Po pár vteřinách se objevily dvě růžové čárky, najednou jsem nevěděla, co budu dělat, ale byla jsem moc a moc šťastná.
Hned jsem se objednala k panu doktorovi, který mi mé těhotenství potvrdil, vystavil mi průkazku a my se radovali, že se přece jenom toho pokladu dočkáme.
Těch 9 měsíců uteklo tak hrozně rychle, vše proběhlo bez jakékoli komplikace a já byla ta nejšťastnější budoucí maminka.
V 36. týdnu jsem se šla nahlásit do porodnice a hned jsme si s panem doktorem domluvili termín plánovaného císařského řezu, bylo to pro mě i miminko to nejlepší.
Už jsem odpočítávala dny a těšila se, kdy už to bude,kdy už budu mít miminko v náručí.
24. 1. 2008 v 8:00 jsem na lehátku vyrazila na operační sál, kde už bylo vše nachystáno, manžel zůstal čekat na chodbě, aby mohl hned po vylodění naše miminko vidět a vše řádně zdokumentovat.
V 8:32 jsem se stala tou nejšťastnější maminkou na světě, náš chlapeček hned začal plakat a já plakala s ním, ale radostí a štěstím. Bylo to nádherné. Rázem ze mě spadly všechny ty obavy a strach a já si uvědomila, že už je to tady, máme miminko!
Když mě převáželi na pokoj, tak se ke mě manžel naklonil, políbil mě a pošeptal mi že mi moc děkuje, slzy měl na krajíčku a já viděla, že je moc a moc šťastný a hrdý tatínek.
Dnes jsou našemu Vendelínkovi 2 měsíce a je to to nejúžasnější miminko, dělá nám jen a jen radost a jsem moc ráda, že jsme se nevzdali a po tak dlouhé době se konečně dočkali toho nejúúúúžasnějšího miminka na světě.
Chtěla bych moc poděkovat mému manželovi, který to se mnou neměl vůbec lehké, ale on je tak úžasný, že to všechno vydržel a ještě mě držel v těch nejhorších chvilkách nad vodou.
Vendo,děkuju.
Pokud jste dočetly až sem, tak Vám také moc děkuji, jsem ráda, že tyhle stránky existují a člověk se může podělit o svou radost.