16. října se mi narodila dvojčátka. Chlapeček Honzík a holčička NNarodili se ve 36. týdnu těhotenství císařským řezem. Nemám bohužel zkušenosti, jaké to je mít porodní bolesti, neboť operaci mi lékaři naplánovali na den a hodinu. Moc si vážím toho, že mi u porodu mohl být manžel nablízku. Jak říká, i pro něj to byl silný a krásný zážitek. Hodně mě mrzelo, když nám dvojčátka krátce po narození převezli na dětskou jednotku intenzivní péče z důvodu nízké porodní hmotnosti, vzniku novorozenecké infekce a stále o nich mluvili jako o nedonošencích. Ještě dnes se mi honí hlavou, proč doktoři nenaplánovali porod o pár dnů později, aby se děti více vyvinuli, když dětem se na svět ještě nechtělo a po zdravotní stránce jsme všichni „tři“ byli v pořádku. Já naštěstí mohla brzy za dětmi a první tři týdny jsme strávili společně, i když v ne příliš milém prostředí nemocnice. Musím přiznat, že nemám zrovna ty nejlepší vzpomínky na tuto dobu.
Nebylo nám, maminkám v porodnici, na oddělení šestinedělí vysvětleno, jak a kdy odstříkat mléko. Musely jsme samy prosit sestřičky, aby nám vysvětlily techniku a hlavně donesly skleničku na mléko. Přitom každá z nás si přála své dítě kojit, být v pohodě, abychom měly dost mléka. Je sice pravda, že u postele byla připravena brožurka o technice kojení a stavu po porodu, ale každá z nás, maminek, potřebovala názornou ukázku, očekávala pomoc personálu a snad by nás potěšilo i pár vlídných slov. Nebudu jmenovat nemocnici, ale jen uvedu, že se každému pyšní tím, že podporuje kojení a „rozkojí“ i tatínky. Proto jsem si ji tehdy zvolila. No a po přeložení mých dětí na dětskou JIP jsem musela nejmíň třikrát za den prosit sestry a lékaře, aby mi podali informace o stavu mých dětí. Oddělení dětské JIP je úplně v jiném areálu nemocnice než porodnice. I to se mi jeví jako nesmyslné. Maminky mají problém, ještě rozbolavěné po porodu, se jít podívat na své dítě. No a přeložení na oddělení k dětem jsem si musela doslova vybrečet.
Po přijetí na dětské oddělení mi sestřičky ukázaly, jak koupat dítě a poučily mě o počtu dávek mlíčka, které mají dostat. To jsem ale netušila, že se najdou i takové sestry, které ze mě udělají neschopnou matku, když nedokážu do svého dítěte „dostat“ požadovanou dávku mléka. Byla jsem ve stresu z toho, abych dodržela přesně na minutu tříhodinový interval krmení a množství mléka. A tak se stávalo, že jsem krmila děti se slzami v očích, s vědomím, že jsem neschopná matka a když se probudily o půlhodinku dřív než měly dostat další dávku mléka a hlady si cucaly skoro celou ručičku, dostala jsem radu, ať tu půlhodinu dítě nějak zabavím a až v určený čas nakrmím. Zkuste ale zabavit dítě jakýmkoliv způsobem, když je totálně hladové. Bylo mi hrozně. Ošetřující lékař byl na oddělení vždy jen chviličku, a to při vizitě. Očekávala jsem, že zde musí být někdo povolaný vždy při ruce, kdyby došlo k nějakému problému. Ale zůstaly jen sestry. Lékařka mi jen nerada podala informace o stavu mých dětí. Mluvila vždy stroze a s výrazem, že ji zdržuji. Párkrát jsem jí to jakoby odpustila, ale neubránila jsem se dojmu, že všichni lékaři a sestry mě a každou další maminku berou jako „obtížný hmyz“. Dvakrát se mi stalo, že doktorka v době, kdy tam měla být, vůbec na oddělení nedorazila a já ji nezastihla. A přitom mé děti podstupovaly jedno vyšetření za druhým, kromě novorozenecké infekce se přidala infekce močových cest, docházely na ultrazvuk, vyšetření očí apod. Musela jsem doslova „číhat“ na chodbě a čekat, až spatřím lékařku a zeptám se, co a kdy se bude dít. Měla jsem strach o své děti, chtěla jsem, abych s nimi už mohla domů. Asi nejhorší ze všeho bylo, když Honzík skoro každou dávku mlíčka, kterou dostal ať už sondou nebo z láhve, vyzvracel. Někdy méně, jindy víc. Napadlo mě chodit se dívat častěji i v noci, jak ho sestry krmí. Naštěstí mi bylo umožněno střídavě kojit a dokrmovat, ale přišla jsem na to, že Honzík potřebuje více času na krmení, častěji odříhávat. To sestry zřejmě nebraly v úvahu, proto jim ublinkával. Říkala jsem si, že jsem přišla v pravý čas. A jednou, když hodně plakal, všimla jsem si, jak mu každou chvíli sestra cpe dudlík do pusy. Dobrá, řekla jsem si, pryč je představa, že děti na dudlík učit nebudu, ale jeho bolelo bříško. Svlékla jsem ho a sestra mi poradila, ať mu masíruji bříško. Stála jsem nad ním asi čtvrthodinku, stále plakal, byl neklidný. Sestry nic. Napadlo mě strčit mu do zadečku teploměr, třeba to pomůže. A taky že jo. Hned se vykakal, bříško změklo. Neubránila jsem se pocitu, že každá maminka, která na oddělení přijde za svými dětmi, ubere každé sestře polovinu práce. A přitom je stále musíme prosit o pomoc, na co se nezeptáme to se nedozvíme, o co nepoprosíme, a to několikrát, nedostaneme.
Ptala jsem se doktorky, kde může být problém, když Honzík často blinká, a sdělila mi, že se zítra pro jistotu udělá rentgen žaludku. Na můj dotaz souhlasila, že můžu být u rentgenu s Honzíkem. Trochu jsem se uklidnila. Jenomže hned ráno, když jsem šla náhodou kolem pokoje, kde Honzík ležel, jsem spatřila, jak už Honzíka rentgenují. Ne žaludek, ale plíce. Okamžitě mě polilo horko. Řekli mi jen, že si ho už můžu obléct. Po chvíli jsem se ptala jiné sestry, proč rentgen plic. Trochu se usmála a řekla, že se spletli. Jeli znovu pro přístroj a já se od Honzíka už ani nehnula. Napasovali ho do jakési formy a postavili do svislé polohy. Bylo mi ho strašně líto. Celou dobu vyděšeně plakal. Měla jsem sto chutí vzít obě své děti a utéct co nejrychleji to půjde. Takový malý človíček a zacházejí tu s ním jako s pokusným králíkem.
Je to jen pár příhod, které jsem se svými dětmi zažila, ale nerada na to vzpomínám. Snad každá maminka, která má podobné zkušenosti, mi dá za pravdu. A je hodně smutné, že zdravotnictví se nelepší. Je mi jasné, že lidé, kteří ve zdravotnictví pracují, nebudou nikdy takoví, jaké vidíme v televizních seriálech, ale nechápu, proč si svou práci vybírají když jsou nespokojeni. A kde jinde, než ve zdravotnictví, kde jde o život dětí a dospělých, o jejich zdraví, by měla být maximální péče a starostlivost? Když už ne k matkám dětí, tak alespoň k těm dětem.