Milé čtenářky a čtenáři. Nejdříve Vám všem chci poděkovat za milé komentáře a za to, že moje články vůbec někdo četl. Omlouvám se, že jste čekali na tento poslední článek tak dlouho, ale celková únava a chaos ve vstávání naší princezny byl větší, než odhodlání něco napsat. A jak to všechno proběhlo?
Hned můžu napsat, že skvěle a nečekaně zároveň. Ráno jsme odvezli Filípka na další den příměstského tábora (a naposledy jsem se s ním vyfotila s bříškem) a jeli jsme do porodnice. Tam jsme se převlékli a byli jsme i s manželem odvedeni na pokoj intermediální péče. Porodní asistentka mi sdělila, že k operaci půjdu až kolem 13 hod., protože první jsou naplánované těžší operační úkony. S manželem jsme se domluvili, že se mnou ještě chvíli počká a pak si půjde do města na oběd tak, aby se vrátil kolem dvanácti.
Než stačil manžel odejít navštívil nás pan primář. Nemocnice bude slavit výročí a o každém oddělení se natáčí rozhlasový medailonek. Zrovna ten den padl na porodnici a vybrali si porod císařským řezem, aby mohli být u toho a mohlo se to časově naplánovat. Nejdřívě přesvědčoval mě, abych zkusila epidurál. Já zase přesvědčovala jeho, že to není dobrý nápad. Poprvé mi nedali ani vybrat, protože moje páteř není v pořádku. Nechali jsme to na anesteziologovi – ten nakonec řekl, že epidurál není možný. Hned na to se pan primář obrátil na manžela, jestli nechce jít k porodu. Alespoň uvidí děťátko hned. „Já se vám tam skácím, nemám rád krev…“, bránil se manžel. Pan primář na to, že se půjde zeptat ještě druhé maminky, jestli nechce rodit s epidurálem a pokud ano, tak půjde na řadu ona, pokud ne, tak půjdu první já.
Manžel odešel sehnat si něco k snědku a já si v klidu vybalila knížku. Televize mě nebavila, dávali Prostřeno! A já měla opravdu hlad. 🙂
Když se za hodinku vrátil, měl pro mě překvapivou zprávu. Při odchodu na chodbě znovu potkal primáře a také ředitele a ti ho přemluvili k tomu, aby k porodu opravdu šel. „No to je super!“, zajásala sem. To si budeš moct ustřihnout pupeční šňůru, podepsat dítě a nahradit mě při bondingu. „No to byste opravdu mohl“, zapředla hovor porodní asistentka, která zrovna byla u toho. „Ale já se opravdu bojím, že se tam skácím. A od toho všeho tam jsou přece lidi.“, bránil se manžel. „Nebojte, my jsme zvyklé, a je nás tam hodně – zvládnem i omdlévající tatínky. Jak se ale blížila 13 hod. manžel blednul čím dál více. Všimla si toho i sestřička, tak jsme mu společně vnutili kávu – trochu pomohla.
Nachystali mě k operaci a šlo se. Manžel dostal k slušivému oblečku ještě roušku a čepičku a už jsme byli na sále. Každý mi říkal, co se mnou bude dělat a pak už jen tma. Probudila jsem se až na JIP.
Za to manžel prožíval v tyto momenty ty nejsilnější okamžiky v životě. Sice nestříhal pupeční šňůru, ani nepopisoval své dítě. Ale za to vše viděl „v přímém přenosu“. Byl to fofr – popisoval to potom. „Jediné“, co zvládl, byl bonding. „Vzal jsem si ji na holé tělo, ale moc se jí to nelíbilo, protože jsem měl ledové ruce, jak jsem byl nervózní.“ A pak jsem se celý zbytek dne a celou noc bál o tebe… Když jsem odcházel ze sálu, tak jsem viděl, jak lítají nástroje.
Jsem moc ráda, že manžel mohl u porodu být. Myslím, že si uvědomil, že i když je to plánovaný SC, tak to není taková sranda, za jakou to měl. Byl to jeho nejitenzivnější zážitek. Měl v rukou své dítě několik chvil od porodu 🙂 a neomdlel! 🙂 A teď to všem vypráví a všichni se diví, protože věděli o tom, že k porodu nepůjde. 🙂
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří na mě mysleli. A také manželovi, že se nechal přemluvit. Myslím, že to stálo za to! Dále také všem v porodnici. Přístup všech byl skvělý. Jsem na tom zdravotně mnohem lépe, než po prvním porodu po stejné době, i když se stále cítím unavená.
A na úplný závěr trocha nudné statistiky:
Datum porodu: 9. 7. 2013
Čas: 13:17 hod.
Váha: 3100 g
Výška: 48 cm
Pohlaví: žena
Jméno: TINA – tentokrát to vyšlo, většině se jméno líbí, akorát dědeček si nemůže zvyknout a brblá, co jsme to holce vybrali za jméno, že není ani v kalendáři.:-) Tak hlavně aby se líbilo nositelce.
