Nejhorší životní zážitek-porod!!

Za tři týdny to budou tři roky, letí to jako voda a já na svůj porod asi nikdy nezapomenu.
Ve středu 30. 7.  2008 jsem jela do Podolí na prohlídku, a když doktorka viděla můj tlak a že trochu krvácím, okamžitě mě poslala na příjem. Přijali mě do nemocnice na pozorování a za dva dny jsem měla jít domů, protože termín jsem měla skoro až za měsíc…Ve čtvrtek mě bolely záda, až tak, že jsem nemohla ležet, ale podle sestry to je prostě v těhotenství normální, stejně tak, že mi teče krev – to se podle ní čistí tělo. Dostala jsem čípek na zácpu, abych si došla na záchod a dala pokoj…
K ránu 1. 8. jsem šla na záchod a praskla mi voda. Tak mě prohlídli a nevěřili vlastním očím, že jsem otevřená na 8 prstů – rodí se při 10, tak proč jsem jim prý neřekla, že mám bolesti… !?
Prý se Kuba narodí do dvou hodin. Panebože, co teď? Nemám nic připravenýho, nejsem připravená rodit, natož být matkou… Kéž by všechno šlo vrátit zpět a já s přítelem zůstala jen u pusy 🙂
Jenže po dvou hodinách se to všechno zastavilo a po dalších cca dvou hodinách zjistili, že je obličejem nahoru a že se mlátí o pánevní kost. Za celé dva dny hospitalizace mi nikdo neudělal ultrazvuk, jinak by předpokládám udělali císařský řez, neohrozili by mě, a hlavně život Kuby. Slíbila jsem si, že nebudu řvát, ale fakt to bylo hrozné. Bolestí jsem brečela, klepala se jako ratlík a vyřvaný hlas se mi vrátil až po týdnu. Přítel, který byl celou dobu se mnou, říká, že jsem při tlačení byla úplně černá. Porod byl kvůli tomu o dost více bolestivější a na osmi prstech jsem vytrvávala 8 hodin. Když se Kuba narodil (3210g a 52cm), doktoři se na sebe podívali a okamžitě nám ho odnesli. Kuba byl modro šedý… Najednou jsme na sále byli jen my dva… Tak moc jsme se báli…
Pak přišla dětská doktorka a říká, ať posloucháme, že už brečí a za chvilku mi ho položili na břicho a hned už ho zase nesli pryč, že ho musí rychle zahřát.
Po narození ho museli křísit a ještě 4 minuty prodýchávat, jak se napil vody. Na hlavě měl obrovskou modřinu (porodní nádor) a celkově moc nereagoval, takže to bylo takové smutné. APGAR 5-7-7.
Pak přišlo na řadu šití a díky „šikovné“ žákyňce, kterě se nástřih povedl na počtvrtý, mě doktor šil přes hodinu a padla minimálně dvě šitíčka.
Po třech hodinách jsme se šli na Kubu podívat. Ležel v postýlce, v roláku a čepičce..Byl strašně pomlácený, nateklý, ošklivý, ale náš.
Od dalšího dne jsme už byli spolu. Kvůli silnému zánětu v očičkách a silné žloutence mi ho pak vzali podruhé a okamžitě šel na kapačky. Takže v Podolí jsem byla celkem 14 dnů, nálada na dně, deprese… Kuba se od mě naučil jíst až po týdnu, protože nebyl po porodu hned přiložen a sestra kojení nerada vysvětlovala (?)… Bylo to opravdu strašně těžké na psychiku, ale podržel mě přítel!!!
Ale třeba ostatní lidi mají normální porody:-)
Dnes má Kuba 16 kg a 100cm, první rok pro nás nebyl moc jednoduchý, bojovali jsme se zdravíčkem, ale dnes je Kuba naprosto v pořádku.
Je to naše zlatíčko a šikulka. Maminky nedonošeňátek nebojte se, miminka to opravdu vše doženou 🙂

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … o prázdninách 2011. Stačí se zapojit do diskuse Vzpomínky na porod nebo do 31. 8. 2011 poslat svůj článek do redakce.