Porod a přípravu na porod jsem do poslední chvíle neřešila. Ostatně to jsem celá já. Nic neřešit dřív, než to přijde, nezabývat se řešením malicherností, ke kterým vůbec nemusí ani dojít…
V duchu jsem se tak trochu utěšovala i tím, že to zvládla spousta žen přede mnou, tak proč bych já zrovna měla být výjimkou. Pravda, prvorozená dcerka Beatka se narodila akutním císařským řezem, neboť bylo podezření preeklampsie (vysoký krevní tlak a bílkovina v moči), takže jsem vlastně netušila, do čeho jdu a co mě čeká. Neměla jsem s čím srovnávat.
Když už se přibližoval termín mého porodu, napadlo mě, že by zas až tak nebylo na škodu přečíst si něco o něm a v uvozovkách se na něj připravit. Nic moc jsem se však nedozvěděla, nebo alespoň to, co mě osobně zajímalo. Nakonec jsem došla k názoru, že se na porod připravit nedá. Člověk může mít vše nastudované, a ve finále se samotný porod bude stejně vyvíjet podle vlastního scénáře. Největší strach jsem neměla ani tak z bolesti jako z toho, že až začnu rodit, že to nepoznám. Moje obavy ale byly zbytečné. Žena to vždycky pozná!
Deny se měla narodit mezi 3. a 7. listopadem, ale nějak na ten svět moc nepospíchala. A ani se jí nedivím. Okolí, hlavně maminky ve školičce, si mě dobíraly s tím, že se malá jako správná dáma v bříšku ještě šlechtí a češe, prý aby až vykoukne na svět, byla krásná. Ve čtvrtek 6. listopadu jsem absolvovala poslední vyšetření v rizikové poradně v nemocnici. Byla jsem poslána na velký ultrazvuk, kde se nakonec potvrdilo, že budeme mít skoro čtyřkilového cvalíka. Hned na pondělní ráno jsem byla objednaná k vyvolání porodu. Na vyvolávačku se mi moc nechtělo, neboť ze zkušenosti mých dvou kamarádek vím, že si díky vyvolávačce protrpěly své. Modlila jsem za to, abych přes víkend porodila přirozeně sama. To jsem ještě netušila, že k splnění mého snu mi dopomůže páteční lampionový průvod vesnicí.
V pátek v pět hodin odpoledne, když se setmělo, jsme se s rodiči a jejich ratolestmi sešli na dvoře školičky, kde již byly vydlabané a krásně osvícené dýně. Dětičky se postavily před dýně a zazpívaly nám spolu se svými učitelkami podzimní písničky. Poté jsme si zapálili lampionky a vyrazili jsme na pochod vesnicí. Byl to nezapomenutelný zážitek nejen pro děti, ale i pro dospělé… Po příchodu domů jsme vyfoukanou dcerku vykoupali, přečetli pohádku a naložili do postele. Mě pochod dost unavil, a tak i já jsem si šla brzy lehnout.
V noci jsem se dvakrát probudila kvůli mírnému píchání v podbřišku, ale jak rychle jsem se probudila, tak jsem i zas rychle usnula. Nijak zvlášť jsem tomu nevěnovala pozornost a ani ve snu mě nenapadlo, že se mé tělo pomalu a jistě chystá na porod. O půl osmé ráno mi začaly nepravidelné kontrakce po pěti až osmi minutách. S bolestí kontrakce neměly nic společného, spíše to připomínalo drobné křeče při menstruaci. V duchu jsem si říkala, že už by to bylo ono? Začala jsem si tedy zapisovat na papír intervaly, kdykoliv jsem pocítila „pnutí“ v podbřišku: po pěti minutách, po třech minutách, po osmi minutách, po dvou minutách, po sedmi minutách… Kontrakce byly nepravidelné. Beatka si vedle mě hrála a já váhala nad tím, jestli už náhodou nemám vzbudit manžela, že pojedeme do porodnice. Nakonec jsem se pustila do přípravy oběda a stihla jak oloupat, tak i uvařit brambory.
V jedenáct hodin manžel vstal, a tak mu povídám: „Už je to asi tady. Pojedeme do porodnice!“
Můj muž se podíval na mě: „A jak to víš?“
Ukázala jsem mu lísteček s časy, kdy mě to takříkajíc chytlo.
Podíval se na něj a začal oproti mě panikařit. „Cože? Po tak krátké době? To musíme rychle jet!“
Na nic se neptal, popadl Beatku a odvedl ji k mým rodičům dolů, aby jí pohlídali do doby, než se vrátí z porodnice.
Pak se mě zeptal: „Máš v tašce všechno?“
„Snad jo, kdyžtak mi to dovezeš potom.“
Před odjezdem do porodnice mě mamča ještě třikrát poplivala pro štěstí, a ať mi to dobře a hlavně rychle dopadne. Nezapomněla mi i připomenout, abych hlavně hodně prodýchávala a ulevila si tak od bolesti.
S manželem jsme nasedli do auta a já v autě přemýšlela nad tím, zda budu mít jen takové „píchání“ po celou dobu porodu, anebo se bude ještě ta bolest stupňovat. A co když to nevydržím? Teď s odstupem času se těm myšlenkám musím smát.
Manžel zastavil dole pod nemocnicí a já musela do porodnice šlapat do mírného kopečku. Párkrát jsem se musela zastavit, abych přečkala to „píchání“, a pak opět pokračovala ve výšlapu. Po zdolání schodů do druhého patra jsem konečně zazvonila na dveře porodnice. Ozvalo se: „Ano, co potřebujete?“
Vyhrkla jsem ze sebe: „Dobrý den, jdu asi rodit!“ (Jak asi rodit? Proč jsem neřekla, že jdu rodit? Že bych snad stále nemohla uvěřit tomu, že ta chvíle je už tady…?)
Sestřička: „Dobře, hned jdu pro vás!“
Sestřička tu byla coby dup. Odvedla mě do místnosti (přípravny), kam pak za mnou přišla i paní doktorka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděla „známou“ tvář.
Paní doktorka se na mě usmála a povídá: „Jéé, to jste vy? Ta s tím velkým mimčem?“
Kývla jsem, že ano.
Paní doktorka, ostatně ta samá, co mi ve čtvrtek dělala velký ultrazvuk, se na mě opět usmála: „Nebojte, dnes tu jsem do šesti, a pokud půjde všechno tak jak má, tak do té doby to budete mít už za sebou.“
Sepsala se mnou vše potřebné, vyplnila všechny dle mého názoru zbytečné dotazníky, a po všech těchto formalitách jsem byla napojená na monitor. Byly tu totiž obavy, aby děložní stěna po císaři vůbec vydržela a porodem se neprotrhla. Monitor měl za úkol toto riziko ohlídat a případně včas varovat.
Do čtyř hodin manžel čekal před porodními sály a já, než jsem se konečně mohla jít vyprázdnit a hlavně osprchovat. Když už byly stahy po čtyřech minutách, mohla jsem dojít pro manžela a přemístit se tak přímo na porodní sál. Zde jsem byla opět napojená na monitor.
Bolesti se stupňovaly a s prodýcháváním mi pomáhal manžel. Chviličku co chviličku přiběhla sestřička, aby zkontrolovala monitor.
V pět hodin za mnou přišla paní doktorka s tím, jestli nechci něco na zmírnění bolestí. Musela jsem ohodnotit svojí bolest na stupnici 10. Řekla jsem, že asi tak sedm, ale že bych se vůbec nezlobila, kdyby mi něco na zmírnění bolesti dala. Paní doktorka mi vysvětlila, že na epidurál je již příliš pozdě, ale že pošle sestřičku, aby mi dala kapačku. Paní doktorka mezitím odběhla k jinému porodu. Místo ní přiběhla sestřička a napíchla mi kapačku, která během chviličky začala působit. Bolesti byly mírnější, a mně se po ní chtělo strašně moc spát. Z bdělého stavu mě vždy vytrhla bolest, abych ji prodýchala, a pak mi opět začaly padat víčka… A tak pořád dokola.
Před osmou hodinou večer jsem pocítila tlak do zadečku, což jsem sdělila i vedle mě stojící sestřičce a už začal kolotoč. Přiběhla paní doktorka spolu s druhou sestřičkou, a já? Já jsem třikrát zatlačila a Deniska ve 20:14 byla na světě. Malou sestřičky opláchly, zabalily a hned mi ji položily do náruče. Když jsem ji poprvé spatřila, byla jsem jak v sedmém nebi a lekla jsem se, jak moc se podobala své starší sestřičce Beatce, jako by jí z oka vypadla. Mezitím, co se malá přisála k psru, mi paní doktorka sešila natržený čípek a nástřih hráze, ale to jsem nijak nevnímala. Střed mého vesmíru byl právě na tom malém, bezbranném uzlíčku.
A Deniska? Byla sice cvalík, ale né takový, jak mi původně předvídali. Po narození měřila 50 cm a vážila 3720 g.
