Poprvé jsem rodila ve 28 letech, na miminko jsme se strašně těšili, nikdo nám nevěřil, že jsme početí pořád odkládali a byli přesvědčení, že děti mít nemůžeme. Přeci jen jsme spolu byli skoro 14 let, tak se miminko očekávalo dřív.
O porodu jsem měla takovou ideální představu, že budou všichni milí a laskaví, bude to bolet a pak už bude všechno krásný.
Těhotenství probíhalo bez problémů, chodila jsem do práce a jen občas jsem dostala hroznou křeč do podbřišku, když jsem řídila auto, musela jsem vystoupit a projít se. Jednoho parného dne na konci května jsem večer u televize snědla 20 dkg sýra z Holandska a šla si lehnout. V jednu ráno jsem potřebovala na malou, a když jsem vstávala ze záchodu už utřená, po stehně mi tekl malý čůrek. Myslela jsem si, že jsem se špatně utřela, setřela to a šla si lehnout. Jen co jsem dolehla vedle manžela, bylo mi všechno jasný, cítila jsem pod sebou velkou teplou louži. Tak jsem manžela vzbudila, s tím, že mi praskla voda. I když jsem byla ve 36.tt, měla jsem vše připravené, i tašku sbalenou. Manželova sestřenice totiž porodila naprosto nečekaně ve 34. týdnu a neměli vůbec nic a já na to pořád myslela, že kdyby něco, ať máme vše nachystané.
Ve tři ráno jsme přijeli do porodnice, tam otrávená sestra, že ji budím. Trošku to bylo lepší, když jsme se domluvili, že kdysi přijímala moji mámu a byla u mého porodu. Zaradovala jsem se, že je volný nadstandard, protože v této porodnici není rooming-in a miminka nejsou s maminkou spolu, jen na nadstandardu. Manžela chtěli poslat domů, že mi jen praskla voda a nic se neděje. Ale nedali jsme se, odebrali jsme se na nadstandard a čekali, co bude dál. Za chvíli mě zavolali na ošetřovnu, že mě vyšetří pan primář. Ten, o kterém jsem slyšela, jak je jemný a úžasný a citlivý a… Vrazil do mě ruku, já zařvala, vytryskly mi slzy a on mě okřikl, jak si to jako představuju, že do mě strčil jen takovou ruku a máchal mi jí před obličejem, a že během dne porodím dítě s takovou hlavou (a ukazoval rukama jak to bude velký). Pode mnou louže ze zbytku plodovky a spousta krve. Sebrala jsem se a odploužila za manželem. Sedla jsem si na postel a prohlásila, že prostě rodit nebudu, že to nedokážu, že nevydržím ani jedno blbý vyšetření. Dneska bych poslala milého pana primáře do víte kam, ale byla jsem naivní prvorodička.
Manžel mě uklidnil a kolem páté ráno začaly nepravidelné kontrakce. Byla jsem vysmátá, bombardovala rodinu SMS, že jsem v porodnici a že je vše OK. Na ten den jsem měla domluvené i pracovní schůzky a tak jsem je odvolávala. Pak kontrakce zesílily a zpravidelnily se. Já frajerka stále přijímala telefony a řešila pracovní věci. Pak už to fakt nešlo a telefon jsem uklidila. Občas mi udělali monitor, viděli, že mám kontrakci a svíjím se na posteli a tvrdili, že na monitoru nic není, že to kontrakce není. No nechtěla jsem se s nimi hádat a funěla si podle sebe. V půl dvanácté přišla sestra, že mi udělá klystýr, že se porod pomalu blíží. Koukala jsem jako blázen, pořád mi to přišlo jako brnkačka. Po klystýru nastala šílená hodina, kdy jsem řvala bolestí, svíjela jsem se ve sprše a měla pocit, že asi umřu. V půl jedný přišla sestra, vyšetřila mě, řekla, že jsem otevřená na 8 prstů a že jdeme na sál. Hurá, prý 3x zatlačím a uvidíme svoji milovanou holčičku.
Sápu se na porodní kozu (ha, kde je to krásný porodní křeslo, co mi ukazovali na předporodním kurzu? Aha, to je vedle a je obsazený). Jakmile jsem si lehla na záda a začala tlačit, veškeré kontrakce mě přešly. Tlačila jsem tedy podle instrukcí por. asistentek, ale vůbec to nešlo. Nadávala jsem nahlas, že nevím proč jsem chodila na předporodní kurzy, že prostě nevím, co mám dělat. Pak řekli, ať slezu a konečně mi půjčili míč. Já si klekla na čtyři a navalila se na něj. Ta úleva. Porodní asistentka vytřeštila oči, že na míči se musí hopsat. Neměla jsem sílu se s ní hádat, že jsem na něm měla hopsat tak před 3 hodinama, teď když na něj sednu, tak porodím. Takže zpátky na kozu, a zase, jakmile jsem na zádech, nic.
Celou dobu jsem opakovala, že nechci nastřihnout, to byla moje fóbie. Půl druhý a nic, já jim dám 3 zatlačení. A tak pořád lezu nahoru a dolů, pokud se opírám o kozu nebo o míč, vše je OK, jakmile jsem na zádech, konec. Prosím doktorku, že chci rodit na bobku (do té doby mě to ani nenapadlo, ale v tom okamžiku jsem věděla, že je to pro mě ta pravá poloha). Ta se mi vysmála, že jedině bych si musela sednout na bobek nahoru na tu kozu a pak by to šlo, že na zemi ne. Už jsem byla tak unavená, že jsem si neuměla představit, jak balancuju na té koze (dneska vím, že je to totální kravina, že bych se tam neudržela ani kdybych nerodila).
Byly dvě hodiny a stále nic. Předávala se směna. Sestry si šuškaly něco o neschopnosti porodit, dětská sestra, která stála opodál v rukavicích připravená ošetřit miminko si je znechuceně sundala a předala stráž kolegyni. To byla stará, hnusná babizna s pohledem gestapačky. Na mé marné tlačení reagovala se založenýma rukama a slovy: Ta neporodí, neumí dejchat. Porodní asistentky mě neustále okřikovaly, že to dělám blbě. Ale mě to prostě líp nešlo. Pak se mě doktorka zeptala, kolik hodin to míním ještě zkoušet, že kdybych se nechala nastřihnout, bude to hned. Já naprosto vyčerpaná dvouhodinovým tlačením jsem kývla, doktorka mě umrtvila, protože viděla můj strach z nastřižení, já konečně 3x zatlačila a ve 14.25 se nám narodila Lucinka, měřící 47 cm a vážící 2 900 g. Musím říct, že ty okamžiky tlačení a ten moment porodu takového ve mě vyvolával euforické pocity, přirovnala bych to k prožitému orgasmu.
Manžel odešel s gestapačkou a miminkem pryč a doktorka zavelela: tak a teď porodíme placentu. Já na to: Ani omylem, já už nic nerodím. Přemluvila mě, že stačí malinko zatlačit a bude venku. A měla pravdu, ani nevím jak a placenta mlaskla do připravené misky. V odrazu na stěně jsem ji viděla, byla tenká a velká jako pizza. I personál si ji se zájmem prohlížel, že takovou ještě neviděli, doktorka se nemohla vyloženě vynadívat.
Tak to byl můj první porod. To, že poporodní péči Lucinka málem nepřežila, že lékaři zanedbali co se dalo, že jsem díky jejich péči kojila 4 týdny, (při prvním pokusu o kojení mi sestra řekla, že si myslí, že já kojit nebudu, že mi to nepůjde a že to nevadí, ona ani její dcera taky nekojily), že jsem měla poporodní depresi, že jsme se po 4 týdnech od porodu do nemocnice vrátili s těžkou infekcí, to by bylo na další, mnohem smutnější článek.