Tak zdravím… opět se hlásím, nyní pravidelně po dvou týdnech a pořád 2v1. Píšu článek a tak přemýšlím, jestli než mi vyjde článek, jestli se mi to poštěstí jako Zikmince a Hanzlíkům a během psaní článků už rodí?… Néé já tu totiž budu psát ještě za dva týdny!!!
Připadám si jako slonice, nohy mám oteklé (na kotníky si nevidím vůbec…), ještě že to bříško jakž takž jde… Malé se nechce ven, to je jasné, chce být u maminky co nejdéle…
Chodím na gynekologii každý týden na ozvy, kde samozřejmě mimi spí, a tak mi sestra „píchá“ do bříška, aby se aspoň trošku pohnula. Jako zrovna… jedu busem, rozdýchávám zatáčky, teplo v buse a malá si kope, jak chce a já si říkám no počkej za pár minut, jak se budeš hýbat… No hýbala se asi jenom pár minutek, kdy jsem cítila, jak kope a pak si mladá usne! Přišla sestra a říká, Ježíši tady nám někdo usnul a pích a pích a malá? Spí dál… Nenechá se ničím rušit, a tak jsem zvědavá, jak se bude nenechat rušit tady na světě hi hi. Už minulý týden říkám, no tak za týden, jestli se uvidíme, dneska to samé, a tak říkám, že to fakt vidím na ten březen. Tolik jsem si přála, aby mě to chytlo doma, chvilku bych byla doma a pak frr do porodnice a ne být od samého začátku v nemocnici na vyvolávačce, jako to bylo u předchozích dvou porodů… A jak se blíží termín (na konci února), přikloňuji se k té druhé variantě… ale necháme to na přírodě a mimču…
Minulý týden jsem už měla poslíčky a tak si říkám, jo že by se mi to rozjelo… ale nic. Koukala jsem na hodiny a nic. Za to manža!!! Bude to jeho první dítě, a tak se bál o mě. Se slovy „bolí tě to bříško pořád?“, „nemáš kontrakce?“… Měl strach, ale pak mi řekl se smíchem – no říkáš, jak to poznáš a houby, zítra musím jít do práce a směje se…
No celá rodina a okolí je jako na trní, jak se to blíží ke konci, tak miluju otázky typu „Tak co, už?“ a já pořád říkám ne… No přežijem to a čekáme, kdy to přijde…
Blahopřeji k narozeným klučíkům a snad za 14 dní?
PS. Ještě nerodim…