Jenže manžel mne brzy vyvedl z omylu, prý se na druhé dítě necítí a ani bychom to neutáhli…Říkala jsem si, nech ho být, on se umoudří a bude.
Jenže naše Kája začala marodit, následovaly operace, takže nebyl čas ani myšlenky na miminko.
Do toho všeho zemřel můj otec a museli jsme si s mužem vzít do péče mého, tehdy 13-ti letého bratra.
Když bylo káje pět let, tak se najednou manžel rozhodl, že by toho sourozence přece jen potřebovala. Jak já byla nadšená.
Vždy jsem si říkala, jsem zdravá ženská, mně se nemůže stát, že bych nemohla otěhotnět. Jenže stalo se.
Nejdřív jsem si říkala, dáme tomu půl roku a bude to tady raz dva. Z toho mého raz dva byly tři roky.
Chodila jsem do CAR Apolinář, od té doby je všude doporučuji, a hledali jsme problém.
Manžel si nejdřív myslel, že problém bude asi u něj, je o čtrnáct let starší. Jenže spermiogram dopadl výborně a přišla jsem na řadu já.
Po pár testech se přišlo na to, že moje hormony pořádaj diskotéku a bylo to.
Jenže já hormonální léčbu vzhledem k váze odmítla a ukončila docházení do centra.
Nastoupila jsem do práce jako vedoucí v supermarketu, a byla celkem spokojená.
To, že mi není po ránu dobře, jsem brala jako daň stresu a to, že můj cyklus trvá už více jak šedesát dní, mi také vrásky nedělalo.
Takže když píšu tento článek, jsem doma na rizikovém a už ve 27.tt.
Proto bych všem holkám, které se marně snaží o mimčo, chtěla říct: Nemyslete na to, nevěřila jsem, ale je tak, pomáhá přesměrovat své myšlenky jinam.
Mně pomohla nová práce, Vám pomůže třeba taky, anebo něco jiného.
Takže po třech letech čekání budeme mít letos v létě Pepíčka nebo Verunku.
Tak jsem se konečně dočkala.