Mé životní utrpení s dobrým koncem

Když mi bylo 19 let, přišla jsem do jiného stavu se svým přítelem. Bohužel jsme se dva dny před svatbou dozvěděli(když už jsem byla asi ve 3.-4. měsíci), že miminko není v pořádku, mělo rozštěp páteře a deformovaný mozek. Celý svět se mi zbortil, mé první miminko a já o něj musím přijít.Musela jsem odjet do jedné pražské nemocnice, kde přijímali pacientky s těmito problémy. Museli my vyvolat porod. Navzdory tomu, co už jsem prožila, jsem si další dva dny vytrpěla šílené peklo. Stále to nebylo k porodu, a i když mně píchli do páteře injekci, která měla umrtvit polovinu těla,abych netrpěla v bolestech, zabrala snad jen jednou, ona totiž vyklouzla a když mi pak opět chtěli umrtvit, teklo to ven a ne dovnitř, tudíž si dovedete představit, v jakých bolestech jsem se ty úmorné dva dny musela plácat. Neměla jsem sílu na nic, byla jsem tak unavená, že jsem myslela, že už to dál nevydržím. Vysvětlovala jsem sestřičkám, že mi to teče po zádech, ale nevěřily mi.

Když druhý den za mnou přišla babička s manželem, ani nevím, jak se jim ke mně podařilo proklouznout, byli v šoku. Babička si okamžitě nechala zavolat primáře a pak už ani nevím, jak se to seběhlo, všechno najednou šlo….Stálo nade mnou asi pět doktorů a za pár minut jsem měla vše za sebou. Pak mě uspali, aby mě vyčistili, a když jsem se probudila, byla jsem odpočatá.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem miminko viděla a měl to být chlapeček. Navíc jsem ležela na porodním sále, kde byli jenom malé místnosti od sebe oddělené a já byla zrovna naproti umývárce pro miminka, takže jsem viděla jak narozená miminka myjí a nosí maminkám, to bylo na tom všem snad nejhorší. Poté jsme se s manželem rozvedli, protože on nepochopil jak já se cítím a dá se říct, že mu ztráta miminka ani nepřišla. Dokonce ani dodneška nevím, proč miminko bylo tak nemocné, dostala jsem jen odpověd, že se to stává a že se to podruhé většinou nestane.

Po třech měsících, co jsem se rozvedla, jsem potkala mého nynějšího manžela, se kterým jsme se vzali asi po půl roce. Teď jsme spolu pět let a máme čtyřletého zdravého kloučka a máme se všichni moc rádi. Na to, kolik mi je, jsem si prošla ošklivou věc, na kterou nikdy nezapomenu a vždy se mi při vzpomínce na ni budou drásat do očí slzy. Ale jsem ráda za to, co mám teď a nikdy bych nikomu na světě nepřála zažít to, co jsem já musela.