Když druhý den za mnou přišla babička s manželem, ani nevím, jak se jim ke mně podařilo proklouznout, byli v šoku. Babička si okamžitě nechala zavolat primáře a pak už ani nevím, jak se to seběhlo, všechno najednou šlo….Stálo nade mnou asi pět doktorů a za pár minut jsem měla vše za sebou. Pak mě uspali, aby mě vyčistili, a když jsem se probudila, byla jsem odpočatá.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem miminko viděla a měl to být chlapeček. Navíc jsem ležela na porodním sále, kde byli jenom malé místnosti od sebe oddělené a já byla zrovna naproti umývárce pro miminka, takže jsem viděla jak narozená miminka myjí a nosí maminkám, to bylo na tom všem snad nejhorší. Poté jsme se s manželem rozvedli, protože on nepochopil jak já se cítím a dá se říct, že mu ztráta miminka ani nepřišla. Dokonce ani dodneška nevím, proč miminko bylo tak nemocné, dostala jsem jen odpověd, že se to stává a že se to podruhé většinou nestane.
Po třech měsících, co jsem se rozvedla, jsem potkala mého nynějšího manžela, se kterým jsme se vzali asi po půl roce. Teď jsme spolu pět let a máme čtyřletého zdravého kloučka a máme se všichni moc rádi. Na to, kolik mi je, jsem si prošla ošklivou věc, na kterou nikdy nezapomenu a vždy se mi při vzpomínce na ni budou drásat do očí slzy. Ale jsem ráda za to, co mám teď a nikdy bych nikomu na světě nepřála zažít to, co jsem já musela.