Další pokračovaní naší cesty. Po 4 letech jsme uznali, že je nejvyšší čas pořídit Mišce sestřičku nebo bratříčka. Zašla jsem k doktorovi a ten mi řekl, že není problém, jen že tam vidí nějakou cystu a ta musí ven ještě před tím, než vůbec zajedeme do Hradce. Tak jsem neotálela a šla pod „kudlu“ – nač čekat. Vše dopadlo dobře, nic to nebylo, a tak jsme jeli do nemocnice za bráškou. Jenže nic nejde honem, a tak jako vždycky jsem jezdila 3 měsíce na výlet do Hradce, kde mi pan primář řekl „já tam něco vidím, ale přesně vám neřeknu co to je – tak počkáme další měsíc. Dostanete prášky a pak se uvidí“. Jedla jsem prášky a zase tam něco bylo – nějaká tekutina v pravém vejcovodu, nebo možná ještě něco horšího, takže opět operace. To už si ze mě dělal srandu i vrabec na střeše, že se mě chce manžel zbavit a nějak mu to nejde, tak si pořád vymýšlí a nechce to dělat okatě. 🙂
Operace dopadla skvěle. Ačkoliv jsme si mysleli, že budeme muset čekat, než se vše zahojí, tak nás pan primář vyvedl z omylu. Žádné čekání, jen malé – 3 denní na cyklus a jde se na věc. Rozmrazit 9 „mražáčků“ a zjistit, kolik jich vůbec přežilo a jestli se budou schopni vůbec dál vyvíjet, jak mají.
Byla to sobota a tak jsme jeli na výlet a za „kouzelníkama“, jak doktorům začala říkat dcerka, všichni. Dcera byla natěšenější jak my. Já jsem měla spíš strach, jestli vůbec nějaké embryo přežilo. Když mě odvezli na sál, paní doktorka mně řekla, že přežili 3, ale nejlepší byly jen 2. Zamžilo se mi před očima – tak strašně malá šance. Pan doktor, co CAT dělal, je synem pana primáře a stejně příjemný pán jako jeho tatínek. Asi viděl, že jsem trochu posmutněla a tak mi řekl „nebojte, dám je tam pořádně“. To jsem se strašně smála, jako kdyby je tam mohl přilepit. Hodinka čekání se nezměnila, tak jsem si zase odpočinula. Dcerka se pořád na něco vyptávala, jestli ten pelíšek pan doktor pořádně „naklepal“, aby se tam miminku líbilo atd.
Domů jsme jeli ještě opatrněji než minule. Doma jsem ležela jen 14 dní, manžel i dcera se o mě starali jako o poklad. Ale do školky dcera chodit musela, a tak jsem se zapojila normálně. Jen jsem víc polehávala. Po týdnu jsem opět nevydržela a udělala testík. Ten byl negativní, docela jsem byla v klidu, ani mě nenapadlo, že by to nevyšlo. Po dalších 2 dnech jsem udělala další test, i když manžel byl proti. A… zase slabé 2 čárky – skvělý pocit. Za 14dní jsme jeli do Hradce na kontrolu a naše Miška nemohla chybět, dokonce si vyžebrala první UZ od pana primáře. Ten se jen smál, jak se jim povedla (Miška), a že i to druhé snad bude v pohodě. Když jsme slyšeli na podruhé srdíčko, tak bylo jasné, že vše je dobré . Miminko vypadalo jako hrášek, nebyla to fazolka jako před tím, dostalo pracovní název „Možínek“. Ani nevíte, jak jsme se doma hádali o jménech. Manžel chtěl Doubravku, já zase Elenku a Miška… ta se přidala ke mně. Když jsme byli na dalším UZ a dozvěděli jsme se, že budeme mít kluka, Miška ječela radostí a já se taky radovala, že nebudeme muset mít doma Doubravku. ALE … jaké mu dáme jméno? Na kluka jsme ani jeden nepomysleli. 🙂
