Pokračování našeho příběhu. Po půl roce jsme byli objednáni do Hradce, kde, jak říkáme, jsou kouzelníci a tam začala cesta k našemu vysněnému miminku. Když pominu to, že jsme tam jezdili od června až do prosince jen na „výlety“, jak jsem tomu začala říkat. Protože se moje tělo proti mě spiklo – nejdřív vysoký prolaktin, potom na jednom vaječníku cysta, pak na druhém a pak už konečně nic. A to se pan primář díval dvakrát, než jsme mohli jít na to. Začala jsem si píchat hormony, a pak když vajíčka vyrostly a bylo jich dost, tak manžel musel jít na odběr spermií a já na odběr vajíček. Přišla jsem si jako pořádná „nosnice“ a to si nenadávám. Ono 30 vajíček na jednu stimulaci je dost, až se pan primář bál, abych neměla hyperstimulační syndrom.
Manželův spermiogram vyšel na jedničku – prý ten den byl ze všech nejlepší (že by se k nám štěstí otočilo čelem?). Paní doktorka nám řekla, abychom si zavolali za 2 dny, že je musí nechat „pracovat“. Za 2 dny jsme se dozvěděli, že můžeme 3. 12. 2006 přijet a že mě oplodní.
Zase jsme nemohli dospat. Manžel vymýšlel, jak auto udělat co nejpohodlnějším a hlavně abych je – 2 embrya někde nevyklepala. Do nemocnice jsme přijeli jako sluníčka vysmátí. Když mě odvezli na sál, řekla mi paní doktorka, že z 30 vajíček zbylo 12 embryí a ta se mají čile k světu. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. V nemocnici jsem ještě hodinu ležela, se zadkem nahoře a brnícíma nohama jsem jela výtahem k autu a domů. Musela jsem ležet – jen na záchod, nic jiného mi pan primář nedovolil. Test jsem si mohla udělat tak za 10 dní a na kontrolu a odběr krve 13. 12. 2006.
Kdo by vydržel čekat 10 dní – po týdnu jsme dělali první test a… slaboučké, ale opravdu slaboučké 2 čárky. „No počkáme na krev a uvidíme“. Byli jsme neskutečně šťastní – teda aspoň za sebe můžu říct, že tomu se nic nevyrovná. Jenže potom asi po týdnu se mi začalo strašně „nafukovat“ břicho a večer už jsem byla ráda, že jsem na ten záchod vůbec došla – špatně se mi dýchalo. Když jsme jeli do nemocnice na UZ a krev, tak už bylo vidět hlavně miminko na monitoru, byla to taková krásná fazolka a krev taky potvrdila to, co jsme viděli na monitoru. Ale panu primáři se nelíbilo moje břicho.“To je voda, začínáte se zavodňovat a to není dobré. Necháme si vás tu a budeme vám dávat léky na ředění krve a musíte hodně pít. Jenže ty léky na ředění krve jsou nebezpečné pro to embryo a v 15% se stává, že žena potratí“. No moc jsme se radovali, říkala jsem si. Hrozilo i to, že na Vánoce budu v nemocnici, a tak jsem pila co to šlo. A naše „Fazolka“, jak potom dostala pracovní název, ta rostla a nepustila se.
3. 9. 2007 se nám z Fazolky narodila Miška – zlobilka. Nechtěla jíst, nepřibírala, no hrůza – já prsa jako balóny a ta potvůrka ne a ne jíst. Ale vše se naučila a teď je z ní 5 a půl letá slečna, která má na vše odpověď.
