První dítko jsem čekala za totáče. Do posledního dne jsem poctivě chodila do školy (porod proběhl mezi státnicemi a promocí:-). Těhotenství naprostá pohoda, bez problémů. Jen v půli května (termín byl 20. května) jsem začala být dost nervní, když doktorka vždycky řekla -„V nejbližších dnech to na porod nevypadá, buď ráda, na Veveří se maluje a Miloši jsou plní“. 14 dní po termínu jsem ji přesvědčovala, že opravdu, ale opravdu přenáším, neb přesně vím, kdy jsem mohla otěhotnět. Stále stejná odpověď.
6. června mě na mé naléhání poslala k Milošům. Na UZ mi mile oznámili, že dítko má cca 5 kilo, ale na porod to nevypadá. Že mám přijít na příjem ve středu, tj. 8.6.
8.6. – S úlevou jsem nastoupila do špitálu, že se něco bude konečně dít. Po celodenním ležení na monitoru mě poslali domů, neb „bydlíte za rohem a na Veveří se maluje, tak nemáme místo. Ráno zase v sedm tady.“
9.6. a 10.6 Takže čtvrtek a pátek to samé. Den na monitoru a odchod domů.
13.6. – V pondělí jsem si drze sedla na zem a že neodejdu, dokud neodrodím. Tak mě tedy milostivě přijali. Oholili, prohlídli, klystýr, na monitor. Tvrdili mi, že mám stahy, já nic necítila. Tak mi zavedli čípky. Celý den na monitoru a že jim monitor ukazoval stahy (který teda nebyly vůbec cítit), tak mě přesunuli na „hekárnu“. Během první noci mi tam jedna maminka porodila a další tři se prosténaly až k odchodu na sál a k porodu.
14.6. – V úterý ráno doktor Z. oznámil, že mně dají oxytocin do kapačky, ať se prý „konečně rozjedu“. Připoutali mě k posteli a na monitor, napíchli kapačky a odešli. Kolem poledne začaly stahy. Prvně po 10ti minutách, večer a v noci už byly nepřetržitě po 2-3. Ovšem tentokrát to byly „moje“ stahy, kdežto monitor ukazoval klid 🙁 Jedna milá sestřička vždycky procedila, že jsem hysterka, že stahy nemám. Zhruba každé dvě hodiny přišel doktor Z. nebo sestra, strčili do mě prst, řekli – otevřená na 1 cm, počkáme a odešli. A protože byl červen a špitál plný žákyněk a mediků, někdy s sebou vzali i hejno mediků, a ti si to „zkusili“ jeden po druhém též. Kolik se mezitím vystřídalo mamin na hekárně, jsem už nevnímala.
15.6. – Ve středu ráno jsem požádala o jídlo a pití, které jsem od pondělního rána neměla a bylo mně hrozně zle – myslela jsem, že snad z hladu. Odpověď zněla: máte kapačky, jíst ani pít nemusíte ani nesmíte. Nevíme, jestli neskončíte na sále. Jsem celkem tvrďák, ale ve středu večer bylo jediný mý přání umřít. Hlavně rychle a bezbolestně. Pamatuju si, jak mě jedna vyděšená mamina na hekárně utěšovala, dokonce i vodu mi propašovala, protože já celou noc probrečela (a rodící si umí představit kombinaci pláče a stahů – to se prostě neudejchá:-) a dokázala jsem nehtama vyrýt do zdi neskutečné rýhy, které díky rozedřeným prstům byly od krve. Já byla ve stavu mezi mdlobami, bezvědomím a hysterií. Od úterý od rána připoutaná vleže na zádech k posteli… stahy… beznaděj, strach…
16.6. – Ve čtvrtek ráno se z dovolené vrátila jedna paní doktorka. První milý obličej. Když mě uviděla, zděsila se. „Píchla“ mi vodu, že se prý pak porod rozjede. A ono zase nic. Ale bylo dobrý představení, protože volali postupně snad celej personál, ať se jde podívat na tu „zkaženou“ vodu. Takže se dohadovala s kolegou – doktor Z. – stejně skončí na sále, už je tu dlouho, nevydrží to ona ani dítě. Kolega – je mladá, vydrží to, ještě ji necháme…Otevřená stále i čtvrtý den na 1 cm 🙁 Kolem poledne ale začal šrumec. Mně začalo blbnout srdce, doktor při pohledu na monitor ucedil – asi TO exne, já z posledních sil na něho začla řvát, že ho zabiju, urvala jsem ty třmeny, kterýma jsem byla připoutaná na rukách k posteli a pak už si pamatuju jen fofr na sál a tři dny tma:-(
V neděli kolem poledne jsem se probrala na áru. Dítko kupodivu žilo. Sice ho museli dost dlouho křísit, došlo k nedokysličení části mozku, byl sloupanej jak had, vzhledem k velikosti ho neměli do čeho oblíct (4950/59), ale byl živej a krásnej:-) Milí lékaři mi s úsměvem řekli, že možná bude retardovaný, protože ho museli dlouho oživovat, ale že ho kdyžtak můžu dát do ústavu, jsem přece mladá a můžu mít další. Já prý byla v komatu, protože mi „nesedla“ narkoza. Žádné jiné info mi nikdo neřekl. Prostě věděli, jak mi vytvořit pohodu pro rekonvalescenci po tom jejich mučení.
Když jsem začala řešit po letech následky (epi, cukrovka, všechna dys co existují apod…), zjistila jsem, že porušili snad všechna nařízení, co existovala v té době ohledně zdravotní péče a hlavně porodů. Ale doktor proti doktorovi prostě nepůjde, porodopis se ztratil 🙁
Synek mě sice občas točí, ale je z něj šikovný, urostlý, krásný chlap. Z fleku by se mohl živit jako gigolo:-)) Zaplaťpánbů až na epi zdravý, v práci mu to jde, ve vztahu a ve sportu taky:-))
Vždycky jsem chtěla mít spoustu dětí. Sice se mi to splnilo, ale jen dvě mám „vlastní“. A může za to zejména doktor Z. Dvanáct let jsem sbírala odvahu jít do toho podruhé. Když mě okolí přesvědčilo, že teď už je vše jinak, já sebrala odvahu a touha po dítěti převládla nad strachem, šla jsem do toho. Vybrala jsem si samozřejmě jiný špitál – Bohunice. Ale to až příště. Snad jen, že nejen já jsem změnila špitál, ale i doktor Z :-((( A samozřejmě se zjevil v Bohunicích zrovna když jsem nastoupila…