Začalo to velkým množstvím odběrů krve mně i manželovi, následovala fůra vyšetření, spermiogram manžela. První tři měsíce jsme zkoušeli hormonální stimulaci Clostilbegytem. Bez efektu. Pak následovala další stimulace, tentokrát už injekční a následná inseminace. Měla jsem z toho zákroku hrozný strach. Naštěstí to nebylo nic hrozného. Pak 14 dní čekání – a hurá, byla jsem těhotná. Ultrazvuk potvrdil dvojčátka. Bohužel to ale nedopadlo nejlíp. Ve 21. týdnu jsem potratila.
Po půl roce jsme to začli zkoušet znovu. Absolvovala jsem opět inseminaci. Nějak jsem si ani nepřipouštěla, že by se to nemělo povést. Bohužel nic. Následovaly měsíce hormonální léčby. Několik inseminací, 1xIVF, pak i transfer zamražených embrií. Pomalu jsme začli ztrácet naději. Dokonce jsme si i zažádali o adopci.
V červnu 2004 následovala další (možná už 8. nebo 9.) inseminace+DIPI. Nějak jsem tomu ale nevěřila. Byl to šok, když mi test vyšel koněčně pozitivně. Na ultrazvuku se pak ukázali srdíčka dokonce tři! V 6. týdnu jsem ale začla krvácet a skončila v nemocnici. Ve 13.týdnu následovala redukce(tři miminka bych určitě nedonosila). Pak ještě následovala preventivně cerkláž. Celou tu dobu jsem musela být v nemocnici. Kolem 22. týdne jsem začla mít opět problémy, tentokrát mi začlo tvrdnout břicho a zkracoval se mi čím dál víc čípek. Množství vykapaných infuzí jsem raději ani nepočítala. I přes všechnu tuto péči se dětem chtělo na svět hodně brzy – ve 26. týdnu. Naštěstí mě z Vyškova stihli převézt do Brna, na Obilňák. Zde se děti 15. 12. 2004 narodily. Kubík a Lucinka. Byli hrozně malinkatí, 800 a 840g. Když jsme je poprvé viděli v inkubátoru, byl to šok. Manžel se tam málem složil. I mně ale bylo hrozně, ale zvládla jsem to lépe než on. Možná to bylo tím, že sama pracuji jako zdravotní sestra v nemocnici a jsem už zvyklá na kde co, možná jsem si to jen prostě nechtěla připouštět… Děti pak strávily asi 3 měsíce v nemocnici. Nejdříve na novorozenecké JIP, pak na oddělení 12.
Teď jsou jim už skoro dva roky a mají se čile k světu. Velké díky patří pediatrům a sestřičkám z Obilňáku. Setkali jsme se tam s vysoce profesionálním, ale hlavně lidským přístupem.
Ale nesmím zapomenout ani na Klin.rep.med. ve Zlíně. Jen díky nim máme doma ty naše dva malé čertíky.
Jen nechápu systém našeho zdravotnictví. Pořád se mluví o tom, jak se podporují mladé rodiny a rodičovství. Když ale spočítám, kolik peněz nás „stály“ naše děti, částka dosáhne několika desetitisíců… Zdravotní pojišťovny totiž hradí jen zlomek z toho, co tyto výkony opravdu stojí. A pak se do nemocnice dostane nějaký alkoholik, který si chlastem vyrobí např. žaludeční vřed. Samozřejmě přijde na poslední chvíli, následuje velmi dlouhá a drahá léčba, která mnohokrát přesáhne i 100 000 kč – a toho to nestojí ani korunu. A za svoje problémy si při tom může sám. Mnoho žen ale za svoji neplodnost nemůže a jen platí a platí tisíce korun….. Ale to už je asi trochu jiná kapitola….
Hrozně moc všem držím palečky. Hlavně to holky nevzdávejte!! Někdy je to strašně dlouhá a ne zrovna příjemná cesta, ale vyplatí se vydržet!!!!!!!!!! Alice