Ahoj maminky. Tak nám začalo září a s ním i spousta „starých nových“ starostí, které o prázdninách zmizely. Nám tento fakt vždycky připomenou Tomáškovy blížící se narozeniny. Má je totiž 28. srpna. Letos na něho čekalo velké překvapení. Od malička pořád jezdí na různých odrážedlech, dětských motorkách a podobně. Od loňska jezdí i na kole. Ale měl dosud takové starší kolo, aby se na něm naučil jezdit. Kolo, které když potluče, nebude to nikomu vadit. Loni mu ježdění samotnému ještě moc nešlo, dost se bál. Letos nasedl a frčel takovou rychlostí, že jsme mu nikdo nestačili. A Táda za ním na kovovém odrážedle a la first bike. A já abych za nima – s tím mým velrybím bříškem – běhala. No ale když už to Tomáškovi tak šlo, domluvili jsme s babičkami a koupili mu kolo nové – větší. Do poslední chvíle o tom nevěděl. Jen říkal, že by na to svoje kolo, co má, potřeboval houkačku. Tak tedy dostal v taštičce houkačku. Hned chtěl po tatínkovi, aby mu ji šel přidělat. Kolo zůstalo schované v jiném pokoji, a tak jsme ho poslali ještě jeden dárek hledat a potom že houkačku přiděláme. Když potom našel nové kolo, radost byla obrovská. Skoro nechtěl ochutnat ani dort, aby už ho šel vyzkoušet. Musel se ale posilnit, a pak mohli kluci vyrazit. Tatínek vytáhl svoje kolo, Táda kolo–odrážedlo, Tomášek to své nové … a frčeli. Trochu jsme se báli, jak mu to půjde, přeci jen je to úplně jiné kolo, jiné brzdy a vůbec o dost větší. Přeskočil totiž jednu velikost. Ale k našemu údivu zase nasedl a ujel nám.
Od té doby každý den kluci chvíli jezdí na kole a tatínek odpoledne s nima.
Aby si kluci pořádně užili končící léto a měli i nějaké zážitky do zásoby, navštívili jsme 2x svíčkárnu Rodas v Šestajovicích u Prahy (pokud někdo bydlí poblíž a ještě tam nebyl – doporučujeme), kde si vyrobili svíčky, voskovky a krásné dárečky; byli jsme se podívat taky na aqua cirkusu a dalších akcích.
Já se pořád držím 2v1 a na porod to, ani přes to běhání za nima, nevypadá. Už jezdím na kontroly do porodnice. Monitory jsou zatím v pořádku. Jen ta váha naší princezny mě dost děsí. Včera – v pondělí – jsem byla i na ultrazvuku. Jediné, co bylo dobře viditelné a šlo tedy perfektně změřit, byla stehenní kost, která odpovídá 39+6 tt. Jinak pod velmi špatnou viditelností – váhový odhad ve 37+1 je 3700 g. Ale mám prý počítat, že možná i víc. A to soudí i podle velikosti mého bříška. Paní doktorka z ultrazvuku by prý max.39+0 trvala na vyvolání. No jo, jí se to řekne, ale na ambulanci je někdo jiný a jak se s ním budu dohadovat, to je ve hvězdách. Jsem teda zvědavá, co se za týden dozvím. Pravda je, že se té velikosti dost bojím. Přeci jen – to, co se dělo s Tádou, si zopakovat nechci. Ale porodit musím, tak snad to nebude tak hrozné. 🙂
Ve stejný den Tomášek opět nastoupil do školky. Šel do jiné třídy, k jiným paní učitelkám, tak z toho byl dost rozladěný. Ráno při předávání paní učitelce plakal, ale věděl, že jedu s miminkem právě na ultrazvuk a kontrolu, tak se nechal přesvědčit. Hned, jak za mnou zapadly dveře, byl klid a vyprávěl paní učitelce, že budeme mít miminko, že on chce holčičku a ještě pořád se s tatínkem nedohodli, jak se miminko bude jmenovat, a že musí vybrat jméno pro holčičku i pro chlapečka.
Když jsme ho po obědě vyzvedávali, paní učitelka ho chválila, že jí pomáhal a vůbec byl super, i když to ráno moc nevypadalo. Tak jsem ráda, že ten nástup zvládl takhle skvěle. I když – jak se říká: Nechval dne před večerem; ještě se může stát cokoli a krize může přijít později. No, doufám, že ne.
Zatím se s vámi – pořád 2v1 – loučím, přeji, aby vaši škol(k)áčci ten začátek školního roku zvládli jak nejlépe to jen jde a vám rodičům pevné nervy. A zase napíšu, co u nás nového. 🙂
