Krásný den, maminky. Vrátili jsme se z hor, tak se hlásíme, jak jsme slíbili. Za ten uplynulý čas se toho příliš nezměnilo, a přece se toho změnilo dost. Děti jsou už snad konečně zdravé (ťuk ťuk) a mrňousek v bříšku už o sobě taky umí dát vědět. A jsem za to moc ráda. A taky je konečně krásné počasí.
Náš odjezd na dovolenou byl téměř do poslední chvíle na hraně, nevěděli jsme, zda starší syn už bude zdravý a mně z toho všeho blázince tady začalo ještě navíc trochu tvrdnout bříško. Syn se naštěstí uzdravil a já dostala magnezium, takže hurá na hory.
Vybrali jsme si Krušné Hory, protože s mými nevolnostmi není to cestování žádná lahoda, tak aspoň spojíme příjemné s nutným a cestou na hory a zpět se zastavíme u tchýně a sdělíme konečně tu naši novinku jí a budeme to moci říci i dětem. 🙂
Že tchýně nebyla nijak nadšená a dávala to občas pěkně najevo – no to jsem vlastně i čekala. Ale přesto to docela zamrzelo. Ale hlavní je, že my se na mrňouska těšíme.
To mi tak trochu kazilo náladu, ale přesto jsme si hory užili. Pravda, měli jsme obrovské štěstí, že jsme tam dojeli živí a zdraví, protože se nám cestou pokazilo auto, ale na místo jsme dorazili a měli štěstí, že majitelé hotýlku byli velice milí a ochotní lidé a pomohli nám i s tímto problémem. Autíčko jsme si nechali opravit a zase mohli beze strachu popojet na výlet a i poté cestu domů.
Děti byli na horách nejvíce nadšené z pávic u hotelu, které mohli krmit. Dokonce nás už pak i pronásledovali. No a taky jsme krmili kapříky v rybníku – to bylo mlaskání. Vůbec jsme si to nedovedli představit. 🙂
Byli jsme v Kláštěrci nad Ohří, takže jsme navštívili i tamní zámek – šli jsme na dětskou pohádkovou trasu. No nevím nevím, ale ta nám dala zabrat tedy víc, než normální prohlídka a to jsme ji neušli celou. Za skřítky a strašidly jsme putovali neustále po schodech do různých sklepů, a když jsme pak měli vyšlápnout ještě věž – tak to už jsem opravdu vzdala nejen já, ale i manžel s dětmi. Navštívili jsme také různá lázeňská města v okolí, koupili si oplatky, dali něco dobrého,… No prostě dovču jsme si – v rámci možností – opravdu užili. Však už jsme si to už myslím zasloužili.
Teď už jsme doma a vracíme se do normálního režimu fungování – i když ne úplně normálního. Starší syn měl jít do školky, kde ale po neštovicích řádí navíc ještě pátá nemoc, která je pro těhulky prý nebezpečná, tak válčíme doma a na zahrádce všichni společně.
A příště napíšu slíbené pokračování k prvnímu a druhému porodu.
Zatím všem přejeme, ať si užívají sluníčka plnými doušky. 🙂
