Ahojte všechny a všichni, zasílám další povídání ještě v nerozpadlém stavu. Cítím se asi jako na konci těhotenství, ale i přesto velmi dobře. I tak jsem ale ráda, že můžu padnout do ležící pozice a ťukat do notebooku. Od víkendu je u nás veselo.
V neděli ráno šel můj drahý obstarat ven zvířata, než udělám snídani, a najednou mi zvoní mobil. A volá mi, byť je nějakých 20 metrů ode mě, že prý něco malého… No než jsem se zorientovala, tak mi říká ještě jednou, že máme malé ovečky!! Snídaně nesnídaně, Anče jsem pustila medvědy od Kolína, kteří ji zaručeně přikurtují na jedno místo a běžela jsem tam. Takže máme dvě malá jehňátka. Bohužel se během dne ukázalo, že jedno z nich bude mít s matkou nějaký problém, ale chtěla jsem, aby si to příroda vyřešila. Musela jsem přesto zakročit a matku trochu přimět k péči, stejně to nepomohlo. Takže v pondělí jsem jehně vzala, v podstatě už mrtvé, a přemístila k nám domů. Celý večer probíhala „resuscitace“, masírování, pokusy o krmení, přemlouvání, nadávání na nespravedlnost boží i jinou. Po třech hodinách otevřelo oči a nechalo se krapet nakrmit. Pak krapet víc, no a když zabékalo, rozbrečela jsem se štěstím 😀 Od té doby to šlo rychle nahoru a dnes už bych řekla, že určitě uteklo hrobníkovi z lopaty! Ještě tedy čekám na některé známky dobrého zdraví, tak uvidíme.
Každopádně je to co tři hodiny ohřát mlíko a krmit, chytat loužičky a uspávat, a to i v noci. Trénink na Jindru jak dělaný. 🙂
Anička pomáhá jak se patří – když potřebuji připravit krmení, zabaví jehně, aby mi nelezlo pod nohy, říká mu „mimí“. Což taky je, doslova. 🙂 Máme tedy veselo. Ještě chvilku počkám a zkusím dát mimí zpět k mámě, jak se na to budou tvářit.
Hlavně jsme tedy dnes zůstali odřízlí od světa, ruská zima, celých -5° !!! Auto ani neškytlo. Takže místo návštěvy těhu poradny jsem akorát zavolala, že nedorazím. Sestřička to brala trochu těžce, jestli prý mi je dobře a jestli cítím pohyby, tak jsem ji na několikrát uklidnila, že jsem v naprostém pořádku a že až to půjde, tak se ukážu.
Měla jsem tu na návštěvě tátu, hurá hurá (mám ráda návštěvy, když je tu člověk celé dny sám), tak mě pobavil, že prý si s mamkou rozdělili služby dostupnosti, pokud bych se rozjela do porodky ( k pobavení je to hlavně proto, že jsou leta letoucí rozvedení a poslední dobou se chovají jako dva nejlepší kamarádi). Mám zase, stejně jako tehdy u Aničky, pocit, že jsem jediná, kdo je z nadcházejícího „slehnutí“ v naprostém klidu. Kolem mě plánují, zjišťují, shánějí, co bych potřebovala a já si tak v klídku čekám, až to přijde. 🙂 A samozřejmě se nad tím trochu i bavím. Moje mamka se nechala slyšet, že prý obdivuje mou statečnost, tak schválně, jak budu statečná, až už nepůjde jen o slova. Ale je příjemné vědět, že někdo něco zorganizoval za mě a zorganizoval to dobře. O Aničku tedy bude postaráno, jinak bychom ji museli složitě převážet k druhé babičce.
No a co tu máme to ovčí mimí, tak Áňa zapomněla, že je taky jedno mimí u maminky. Ta bude teda koukat, až jí Jindru ukážeme!
A když děti spí, musím také na chvilku zavřít oči. Takže velké loučení a příště zas ahoj 🙂
