Zdravím VD s dalším povídáním. Ještě měsíc a je tu finále! Hádám, že vám asi ani nemusím vykládat, jak mi je. Ale krapítek postěžovat si musím. Jsem obrovská a ufuněná, nemůžu v podstatě nic a celkem často mě trápí poslíčci. Do toho poskakování kolem Aničky, sem tam nutnost nasoukat se do auta (to je jedna z nejhorších činností vůbec), na wc tak dvacetkrát denně, probdělé noci, kdy už nevím, jak mám ležet. Takže už se opravdu těším na konec. Tvrdila jsem to u Aničky a musím to tvrdit i teď – na těhotenství toho moc hezkého není. Když nepočítám jeden nebo dva měsíce, kdy je člověku dobře po všech stránkách. 🙂
Jsou dny, kdy poslíčci jsou dost silní a kdy si říkám, jestli už to náhodou nezačínají být kontrakce. Nejsou, samozřejmě. Ale pro jistotu už tu mám sbalenou tašku do porodky. Pokud se tam tedy pojede. Jsem jedna z těch osamělých ženských, kterých tu na VD pár je, tak si říkám, že je také dost možné, že pak jenom pošlu mužovi do práce smsku s radostnou novinkou. 🙂 Ten by koukal.
Jinak návštěvy u Dr. už jsou častější, miminko na UZ čím dál krásnější, pokaždé si Dr. najde něco jiného, co mi ukázat. Naposledy to byla očička, předtím pootevřená pusinka. Musím říct, že je Jindra opravdu fešák, a to ho ani nemusím vidět ve 3D. 🙂 No a tyhle návštěvy u doktorky už se mnou absolvuje Anička. Přestala jsem úzkostlivě hledat hodinové hlídání a jezdit kvůli tomu zbytečných 50 až 70 km navíc a prostě jde se mnou. Vydrží u kreslení, tak se to dá zvládnout.
Máme za sebou Vánoce, které byly krapet vystresované, ale nakonec jakž takž zvládnuté. Svátky u nás strávila moje mamka s taťkou a strejdou a ségra s mužem. Bylo to super, věčný povyk v domě, já jsem vlastně nemusela nic dělat, ode všeho mě všichni vyháněli, tak jsem si to užívala aspoň takhle. 🙂 Překvapilo mě, že Jindra nedostal od nikoho ani jeden jediný dáreček. Pravda, ani ode mě. Tak snad jen doufat, že to je tím, že ještě není na světě. I když Anička dárky dostala, když byla ještě v bříšku… asi že byla prvorozená, nevím.
Je to zvláštní, ale nemám žádnou vánoční fotku. Jediné, co máme, je video – mamka to rozbalování dárků a Andulky radost točila na mobil. A nikdo jiný jsme funkční foťák neměli. Tak se těším alespoň na to video.
Anička začala dělat skokové pokroky – během posledního měsíce se neuvěřitelně rozpovídala, všechno opakuje, dokonce si pamatuje i slova, která jen tak jednou někde zaslechne. Člověk nevychází z údivu, co všechno ty děti vnímají, i když si rodičové myslí, že dítě nemá šanci něco pochytit. Každý den mě něčím překvapí. Začala kreslit obličeje, z ničeho nic. Donedávna kreslila jen kolečka, teď už ta kolečka dávají smysl jako hlavička, očička, do toho pusinka a z hlavičky dvě dlouhé čáry dolů jako nohy. Parádní. 🙂 Jsem z toho nadšená. O víkendu ji známá, která tu byla na návštěvě, naučila počítat do dvou. Jako ne že bych nebyla hrdá, ale byla jsem hlavně naštvaná, protože dvouleté dítě má mít jiné starosti než počítání. Naštěstí si to teta nechala vysvětlit a přestala s tím. Každopádně hned jak všichni odjeli a do domu se vrátil starý známý režim a klid, tak se zase vrátila stará dobrá Anička. Celé Vánoce totiž provztekala. Už je s ní zase rozumná řeč, takže si to užíváme, hrajeme, kreslíme, říkankujeme a tancujeme. No, to mi už taky moc nejde. 🙂 Snažím se užít si jí co nejvíc to jde, dokud mám jen ji. Už brzy ji budu muset začít „šidit“ na pozornosti, což mi nedělá moc dobře. Ale věřím, že s podobnými pocity se musela vypořádat každá druho a vícerodička, takže to snad nebude žádný výraznější problém.
Mějte se fajn a já se snad ještě ozvu 🙂 J.