Hezký den ze zasněžené polosamoty. Užíváme si opravdovou ladovskou zimu. Ráno, když sněžilo, byl ten výhled ze všech oken opravdu jak z obrázku. Akorát ta zima, ta nás ničí. I když se mi zdá, že jsem jediná, komu to vadí. Muž tu není, Ančí je to jedno, pes je zalezlý v pelechu.V poslední době se mi nějak nakupila práce – jak už to bývá ke konci roku. Proto píšu s týdenním zpožděním. Do nového roku chce jedna firma jít s naprostým administrativním pořádkem a ve druhé firmě jsem si zase já navymýšlela víc práce pro sebe. Takže jsem měla opravdu co dělat, zvlášť teď o víkendu, ale z velké části mám hotovo. Zrovna přemýšlím nad tím, jak to skloubit dohromady s dalším přírůstkem. Anička už je víceméně samostatná, takže nějaký ten prostor pro práci mám. Ale malé mimčo? No mám se určitě na co těšit, bude to krušných pár měsíců, než se najede na nějaký systém.
S Jindrou jsem byla na druhém velkém UZ, kde se jevil cca o jeden týden starší než podle PM. Když se mě někdo ptá, kdy to bude, říkám, že to stihneme ještě v lednu, takže to vypadá, že se možná ani nepletu. Tak schválně, jak zase zafungovala intuice. 🙂 Zatím jsem samá sranda, ale když si uvědomím, že příští měsíc už budeme čtyři… tý jo. 🙂 Už mám co dělat, abych ty Jindrovy kopance ustála, je to opravdu síla. Často kope opravdu dost bolestivě a někdy i celý den s malými přestávkami. A jak mi zezačátku připadalo, že mám veliké břicho, tak teď mi naopak přijde, že ho mám na osmý měsíc docela malé a pořád čekám, kdy konečně vyroste. 🙂
Anička Jindru pořád pusinkuje a hladí a čím dál víc si pro své hry vybírá panenky a pečuje o ně. Je to kouzelné. Jsem zvědavá, jak jí to vydrží „na čisto“.
S porodem padlo nakonec definitivní rozhodnutí opět pro porodnici, zejména tedy z finančních důvodů. Paradoxně. S mužem už máme svůj „porodní plán“, kvůli kterému se už teď trochu připravuji na nemilé jednání, ale jinak to prostě nejde. Ještě je ve hře varianta přizvat si k porodu tamější PA, která by dorazila do své práce na zavolání. Jedna konkrétní PA, kterou jsem v porodnici potkala u prvního porodu a se kterou se známe od vidění ze školy, má miminko, takže mi mou prosbu musela odmítnout. Čekám, zda mě nakontaktuje na její kolegyni, která by tomu snad mohla být přístupná. To mi připomíná, že se jí musím sama ozvat, už je to nějak dlouho. 🙂 Když žádnou kolegyni neseženu, bude to o to veselejší. 🙂
Prozatím se loučím, hádám, že se ozvu někdy kolem Vánoc. Jana