Přestože se myslí cítím mladá a svěží, moje tělo je jiného názoru. Poslední měsíc pociťuji značný rozdíl mezi prvním těhotenstvím před pěti lety a tím současným. Váha. První čtyři měsíce jsem pořád řešila, že nepřibírám, teď zase řeším, že přibírám astronomickou rychlostí. Jsem jako velryba, ale ani ne tak váhově, jako spíš rozměrově. Všichni, včetně mého manžela (!!!), se mě ptají, jestli opravdu nečekáme dvojčata (a když jsem si navíc pořídila ten dvojčecí kočárek). Kolem pasu mám tak dvě hodiny rychlé chůze, jediné, co se adekvátně nezvětšuje, je moje poprsí. 🙂 Tady díru do světa asi neudělám. 🙂
Jídlo. Nejím, ale žeru. Promiňte, že to tak musím napsat, ale jiné slovo mě nenapadá. Neustále myslím na to, kde, kdy a kolik bych toho snědla. Obvykle se cpu tajně někde za rohem, aby mě nikdo neviděl, protože my ženy víme, že když něco jíme, a nikdo nás u toho nevidí, tak to nemá žádné kalorie. Dokonce jsem místy tak příšerná, že ujídám svým nebohým dětičkám sladké z plechovky… a že jich po Velikonocích je.
Křeče. Moje nohy čekají na to, až se vypravíme na procházku a pak se rozhodnou stávkovat. Nejlépe obě najednou. Nezbývá, než to rozchodit, je to nepříjemné, trochu omezující, ale pořád se to nevyrovná tomu, co (opět) očekávám v průběhu porodu.
Křečové žíly. Tak to by vydalo na samostatnou kapitolu. Přestože jsem nebyla zrovna nejpilnější studentka, v hlavě mi utkvělo, že se tyto neduhy dědí ob generaci. A když si vzpomenu na učebnicové křečáky mojí babičky, no, tak tohle mě asi taky čeká. Doktor říkal, že se tvoří tím, jak rostoucí děloha utiskuje všechno okolo a že to některým ženám po porodu úplně zmizí. Jenže já mám pořád něco extra, hlavně jak jde o ne moc příjemné věci, takže sbohem sukně, vítejte kalhoty.
Před pár dny jsem trochu zakrvácela. Naštěstí byl manžel doma, a tak mě odvezl k lékaři. Raději přijet desetkrát zbytečně, než jednou nepřijet. Nic to nebylo, ale donutilo mě to malinko polevit. I když to se dvěma dětmi moc nejde, to asi znáte.
Občas se zastavím u zrcadla. Dlouhé minuty se dokážu dívat na svůj rostoucí pupík, a i přes všechny ty drobnosti, které mě teď trápí, se cítím strašně krásná a úžasná. Miluju ten pocit, když se miminko snaží prokopnout ven, dělá vlny a poulí se. Na jednu stranu se trochu obávám té další nadcházející změny, na druhou se ale nějak nedokážu smířit s pocitem, že to, co teď zažívám, je asi naposledy.
