Teď ještě malinko zabrousím do minulosti. Říká se, že nikdy nevstoupíš do téže řeky, ale mě se to tak trochu stalo…V době, kdy moje kamarádky už měly své děti, jsem se (tak nějak pochopitelně) nakazila falešnou březostí. Sice jsem vůbec nebyla těhotná, ale výbavička pro mé prvorozené dítě už začínala nabývat na rozměrech.
Největší „svátek“ pro mě byl pátek, kdy měl manžel svůj program, já tedy měla večer pro sebe, zapnula si oblíbenou detektivku a prohrabávala se těmi pidi hadříky a rovnala jednou podle velikosti, jednou podle barev, pak zase podle kombinovatelnosti, no a tak pořád dokola. 🙂 No a když se po roce zadařilo a já z fáze falešná březost přešla do fáze opravdová březost, tak se počet zvětšoval a zvětšoval… blahořečila jsem naši prozíravost, že jsme si postavili tak velký dům (který je teď, když máme děti dvě a další na cestě, táááák strašně malý…).
Kromě mojí úchylky s oblečky se mi také pravidelně a dlouhodobě zdálo, že moje první dítě bude holčička. Několikrát jsem se s ní viděla dokonce v porodnici, hrály jsme si v domě, kde jsem žila s rodiči, všechno bylo tak strašně opravdové, že když mi test ukázal dvě čárky, nezaváhala jsem ani vteřinu. Bude to holka. A sbírka bodyček se rozšířila tu o jedny šatečky, tu o druhé…
Když mi pak gynekolog řekl, že ta moje holčička má pindíka, tak jsem to musela lehce rozdýchávat. Můj mozek byl prostě natřený narůžovo. Manžel tehdy byl se mnou („jeho“ první ultrazvuk) a tvrdí, že jsem domů šla jak tělo bez duše a ještě další dva dny chodila s otevřenou pusou. Pak jsem začala myslet víc klukovsky, a když se malý narodil, byla jsem šťastná za to, že mám zdravé a krásné miminko. A že to je právě kluk.
U druhého dítěte to bylo jiné. Vzhledem k tomu, čím jsme si prošli, než jsem počala (než nám tu naši holku udělali), tak myšlenky na to, jestli je fazolka holka nebo kluk, šly do pozadí. A až se pak začalo okolí ptát, jestli to bude nebo nebude páreček, tak jsem začala přemýšlet i nad tím, co bych si vlastně víc přála. Jako kdybych to mohla ovlivnit, že. 🙂 Bylo to opravdu těsné, tak 51 pro holku, 49 pro kluka. Bylo by pěkné mít páreček, ale už jsem na kluky zvyklá, máme to doma tak nějak klukovsky zařízené… A upřímně říkám, že mi v tu dobu holky v okolí přišly celkem nudné, všechny růžové, volánkové, culíkaté a určitým způsobem všechny stejné. A pak jsem na UTZ viděla to kávové zrno. Stejně jako před lety jsem se několikrát ptala, jestli to je to, co si myslím, že to je. A bylo. Tak máme páreček a konečně jsem mohla užít ty nahromaděné šatečky.
A teď potřetí se můj mozek opět obarvil na růžovo. Podle babských pověr to bude holka: pozitivní test mi vyšel dlouho po početí (pomalá spermie = holka), měla jsem dost špatnou pleť (holka bere matce krásu), dokonce se mi jednu chvíli na břiše a pak na ruce udělal něco jako atop (a jsme opět u té kradené krásy).
Na čínský kalendář jsem se taky mrkla. Měl by to být kluk, ale protože u syna vycházela holka a u dcery taky holka, tak je to půl na půl, čiliže si zase můžu vybrat, čemu chci věřit.
A když jsem měla jít na další ultrazvuk (mimochodem na svůj svátek), ještě ve dveřích jsem si nebyla jistá, jestli chci opravdu vědět, zda čekám kluka nebo holku. Manžel to ale vědět chtěl, tak jsem se zeptala. A co myslíte? Měl ho tam. 🙂
Vojta se na brášku moc těší, hlavně na to, jak budou spolu lumpačit. Ale to si ještě docela dlouho počká.
Každý vám řekne, že nejdůležitější samozřejmě je, aby miminko bylo zdravé. To je víc než pravda, ale stejně si myslím, že v tom nejschovanějším koutku duše si většinou o malilinko víc přejeme holku nebo kluka. Obzvláště když máte doma tři raubíře a jste počtvrté těhotná…
A ještě jedno africké přísloví:
Když žena porodí syna, je hrdá.
Když porodí dceru, je šťastná.
Fotografie, kterou jsem přiložila, je podle mě celkem unikátní. Je to fotografie naší dcery v den transferu. Je jí 0+5 dní.
