Na triple test v 16. týdnu jsem šla v klidu, protože není důvod, proč by mi neměl vyjít dobře, že ??? Když jsem v 19. týdnu vstoupila opět do ordinace a sestřička mi měřila tlak, zeptala jsem se jen tak ledabyle, jestli jsou testy v pohodě. Sestřička se s úsměvem podívala do karty, trochu zvážněla a pak mi řekla, že si se mnou o tom pohovoří lékař.
Seděla jsem v kabince, čekala, až přijdu na řadu, a poprvé od začátku těhotenství jsem měla skutečný strach. Doktor byl moc příjemný a velmi šetrně mi sdělil, že mi testy nedopadly zrovna dvakrát nejlépe, ale že výsledek 1:120 ještě nemusí vůbec nic znamenat a že to se mnou probere genetička v Praze, ke které mi napíše doporučení. Volala jsem tedy na genetiku a paní docentka mi řekla, ať na nic nečekám, sednu do auta a přijedu hned, za což jsem jí byla neskonale vděčná. Zavolala jsem manželovi, aby hned dorazil a zastavil se po cestě u rodičů v práci a vyzvěděl, jestli nemají v rodině ještě nějakou zapomenutou nemoc, abychom to naší genetičce mohli podat na 100%.
Do auta jsem přisedala k manželovi už zase usměvavá a uklidněná vstřícným přístupem paní docentky. Na otázku: „Tak co vaši?“ nasadil manžel tak trochu zkroušený výraz a několik kilometrů za naším městem mi přiznal, že se právě dověděl, že jeho velice blízká příbuzná, která zemřela jako malá holčička, měla Downův syndrom. Nemůžu říct, že bych se zhroutila, ale do zpěvu mi nebylo, ani do řeči… No, přiznejme si, že jsem skoro celou cestu probrečela.
Pak to šlo v rychlém sledu: pohovor s genetičkou (mimochodem velice příjemná paní), doporučení k amniocentéze, moje přikývnutí, v ruce papír s instrukcemi, dostavte se zítra ráno.
Druhý den ráno jsme byli s manželem nastoupeni, v tašce podle instrukcí pantofle a noční košili, kromě toho taky pořádně stažený žaludek. Bylo nás tam 8 čekatelek, všechny na první pohled nervózní. Když jsme pak seděly všechny ve slušivých nočních košilkách 🙂 v předsálí zákrokového sálu s výhledem na dva nechutně realisticky vykreslené obrázky s názvy: Odběr plodové vody a Odběr pupečníkové krve, myslím, že se každá z nás modlila, aby šla na řadu jako první. Šla jsem jako poslední a zákrok absolvovala naprosto v pohodě. Jen si nepamatuju, jak jsem se pak dostala zase do předsálí. Omdlívání mi jde zkrátka celý život na jedničku :-))
Kdo čekal 3 týdny na výsledky amniocentézy, určitě se mnou souhlasí, že to jsou opravdu předlouhé chvíle…. Dvacátý den jsem nevydržela, zvedla telefon a volala. Sestřička mi sdělila, že test vyšel dobře. Poskakovala jsem radostí, když mi zazvonil mobil. Ta samá sestřička se mi hrozně hrozně moc omlouvala, že se špatně podívala. Málem jsem znovu omdlela, než řekla, že u mého jména ještě výsledky nejsou. Musela jsem si počkat ještě další týden, než jsem se dozvěděla, že budeme mít zdravého kloučka 🙂
Při druhém těhotenství jsem nehodlala nic nechat náhodě a už v 8. týdnu jsem se objednala do centra prenatální diagnostiky. Ve 13. týdnu jsem už měla výsledky krevních a ultrazvukových testů (projasnění šíje). Vyšlo mi to výborně a já se rozhodla už triple test v 16.týdnu neabsolvovat, protože je méně přesný a já se nechtěla zbytečně nervovat, kdyby vyšel hůř. Na amniocentézu jsem se rozhodla nejít, protože jsem se bála rizika potratu, minule mi po amnio hrozně tvrdlo břicho a mně přišlo nefér riskovat potrat zdravého dítěte kvůli mé stoprocentní jistotě. Navíc jsem zjistila, že teď když už jedno dítě mám, asi bych ani nebyla schopná rozhodnout se při pozitivním výsledku pro potrat. Holčička se mi v břiše vrtí, kope a škytá o sto šest, už má jméno a pro mě už je to prostě naše ……… (jméno ještě neprozradím 🙂 ).
Vzhledem k tomu, že v našem městě působí specialista dětský kardiolog, všechny místní těhulky jsou k němu posílány na prenatální vyšetření srdíčka plodu.
A prsk ho. Na návštěvu u kardiologa jsem se vyloženě těšila a opět si nic nepřipouštěla. Pan doktor zprvu výřečný a veselý přestal po nějaké době mluvit a ukazovat mi, co kde je a jen se plně soustředil. Pak řekl, že vyšetření je u konce a že se mám dostavit ještě jednou v 32. týdnu. Opět přišel ten známý pocit sevřeného žaludku a dotaz „proč?“. Pan doktor mě uklidňoval, že to s největší pravděpodobností bude v pořádku, srdíčko má obě komory, vše na svém místě, jen se mu tam nezdá jedna céva, zdá se, že ji dokonce vůbec nenašel, a proto že se na to ještě musí podívat ještě jednou. Když jsem mu říkala, že jsem byla v prvním těhotenství na amnio kvůli vyloučení Downova syndromu, řekl na to vysoce povzbudivé: „No právě“…
Tímhle kardio vyšetřením jsem chtěla pro toto těhotenství definitivně ukončit téma Downova syndromu a teď se to přede mnou opět otevřelo jako černá díra. Musím teda říct, že ani nepláču, ani se nehroutím, ani se nijak zvlášť nenervuju, prostě jsem se smířila s tím, že mě tahle hrozba bude provázet každé mé těhotenství.
Jsem šťastná, že mám zdravého syna a modlím se, aby i moje ještě nenarozená dcera byla zdravá a nemusela se potýkat ani s Downovým syndromem ani samozřejmě s žádnou jinou nemocí nebo vrozenou vadou.
A ještě takové jedno P.S. na závěr: kamarádka mi s úsměvem říkala, jaká byla první slova jejího manžela na porodním sále, když se jim narodilo miminko: „Tak a teď už se budeme celý život jenom bát.“ Samozřejmě je to trochu nadsázka, ale musím uznat, že větší strach než strach o děti, jsem nikdy nepoznala. Jen bych začátek toho celoživotního strachu posunula z doby těsně po porodu na dobu těsně po početí 🙂