Chtěla bych Vám napsat o tom, jak má představa o ideálním porodu se stala skutečností, o tom, jak jsem konečně naplněná, o tom, jak jsem se zbavila strachu rodit, přesto mé jednání určoval hlavně strach.
Možná mé obavy nepochopí mnoho lidí, ale snad je pochopitelné, že strach nás dokáže hodně ovlivňovat i omezovat. Svůj strach jsem získala s prvotními zkušenostmi s porodem, který sám o sobě by byl ideální, kdyby…
Šla jsem tehdy rodit mladá a s absolutní neposkvrněnou důvěrou, ale hodně mnou kdysi zamávala ona realita a odtržení od dítěte, stále to v sobě mám. Od té doby bojuji i se ztrátou důvěry k systému lékařské péče a jsem v této věci velmi obezřetná. Asi byla i chyba, že to tehdy byla má 1. lékařská péče, kterou jsem opravdu kdy „potřebovala“ a bylo potřeba léčit něco, co léčit nebylo třeba. Chtě nechtě nemohu cítit vděčnost, ale jen zášť z toho, že jsem byla okradena, znásilněna a ovládá mě strach, že budu nucena si to opět nechat líbit. V té době jsem si řekla, že ač chci ještě několik dětí, do porodnice nikdy nevstoupím, pokud tam budou panovat ty samé podmínky.
Prakticky ihned po porodu jsem začala hledat, jaké mám možnosti a hledala jsem i po celé druhé těhotenství… Mé zjištění bylo zdrcující, nemám žádné jiné možnosti, než se vydat opět do porodnice a strávit tam doporučený počet dní- bez mého malého prvorozeného závisláka. Neměla jsem sílu jít proti proudu a porodit někde sama, bez pomoci, ale doufala jsem, že budu mít dostatek sil bojovat v porodnici. Tentokrát jsem pečlivě vybírala, věděla jsem, co chci a měla konkrétní dotazy.
Druhý porod dopadl podle mého porodního plánu, který byl respektován. Cítila jsem, že jsem to já, kdo rozhoduje a proto jsem byla i více nakloněna ke spolupráci. Byla jsem spokojena, jak asi nejvíc člověk může být v instituci nemocnice a přesvědčena, že učiním opět onen kompromis a třetí miminko porodím opět tam.
Jenže s třetím miminkem v bříšku jsem znejistěla.Věděla jsem, kde, respektována, mohu porodit, nicméně ono místo nebylo zas tak blízko, sanitka mě tam neodveze, auto nemáme. Porodnice a jí podobné, kde jsem rodila první dítě, pro mě nepřipadala v úvahu – dostávala jsem se do třasu jen při pomyšlení na ni. Jak je asi rychlý třetí porod? Pociťuji z toho všeho nepříjemný stres a najednou mi to připadá tak zbytečné a na hlavu postavené někam se složitě trmácet a pak zpět (druhé dítě jsem si pár dní po porodu vezla z porodnice domů vlakem), být odtržena od své rodiny a starších dětí… Navíc strašák, kterého si v sobě uchovávám z prvního porodu, nemizí, ale roste, živen stále novými informacemi a zkušenostmi ostatních, které jsou na podobné vlně, jak já.
Od svého prvního porodu jsem se stále nepřestala věnovat tématu porodu, hlavně přirozenému porodu a porodu doma, který mě fascinoval a sledovala jsem vše kolem, jak jen jsem byla schopna. Věděla jsem, že pokud mi bude dáno, dokážu tentokrát jít proti proudu – najednou mi nepřipadl tak silný – a porodím své miminko sama.
Své úmysly jsem sdělila jedinému člověku, mému liberálnímu manželovi. Snažil se mi ve všem důvěřovat, ale diskutoval o tom i se svými kolegy v práci a byl tedy zároveň i pod vlivem záporného a hrůzou opředeného postoje k takovému jednání. Čím víc se blížil porod, tím víc byl nejistý. Porodní asistentka by nám bývala v tomhle hodně pomohla, manžel se bál právě nejvíce toho, že v tom budu sama. Bohužel, u nás takřka neexistuje péče mimo zdravotní zařízení a kde nic není, ani čert nebere.
Nechala jsem to ale plynout, nic jsem neplánovala a neupínala jsem se ani na to, kde porodím, ani co bude s dětmi a nejistým manželem, až to na mě přijde. Věděla jsem, že rozhodne až den samotného porodu.
Porodní proces vnímám jako něco naprosto vyjímečného, svým způsobem krásného – člověk jako by se octnul na Jižním i Severním pólu zároveň. Něco, po čem následuje nepopsatelné štěstí…
A tak tomu bylo i před rokem, kdy k nám s novým dnem přišlo naše miminko. Jakoby se probudilo k nám a s námi, do nového všedního-nevšedního dne…
Byla poslední květnová neděle, měla jsem pár dní po termínu. Chvíli před půl třetí ráno mě probudila touha zjistit, v jakých intervalech se objevuje to, co mě vzbudilo a dává snad naději, že porod se blíží. V tichosti vstávám, odplížím se dolů do kuchyně, sleduji hodinky a snažím se dobalit tašku do porodnice, nějak se mi to stále nedaří. Pociťuji jakési naděje na porod. Pocit to není úplně k přehlédnutí, je to takové stáhnutí celého mého velkého břicha kolem dokola, objevující se pravidelně po 7 minutách. Vnitřně cítím, že den D konečně nastal, ale jistotu nemám. Nevím, co mám dělat, připadám si jak simulant, co nemůže spát a rozhodně nemám potřebu opouštět „teplo“ domova. Jdu si alespoň udělat klystýr, neuškodí a třeba se něco začne dít víc… Nic. Začínají se mi klížit víčka z toho předčasného probuzení. Přesouvám se do obývacího pokoje na pohovku, dávám pod sebe pro jistotu hygienické prostěradlo a ještě se podestelu, kdyby náhodou. Zavírám oči. Naději na porod stále cítím, ale dá se při ní krásně ležet, nic nedělat a podřimovat, při nadějích se uvolňovat dýcháním. Asi v půl šesté mě z lehu zvedne 1. opravdu bolestivá kontrakce. Za chvilku za ní další. Ležet už nemůžu. Právě začíná ten pravý porod. Mám radost, je to tu a miminko se dere na svět s takovou silou, kterou jsem nezažila! 6 hodin ráno, všichni spí, ale co nevidět se začnou probouzet. Jak dlouho budu ještě rodit? Mám kontrakce asi po 3 minutách. Každá kontrakce mě sráží do kolen, na všechny 4. Jiná poloha je pro mě nepředstavitelná. Každá kontrakce mě paralyzuje svou sílou. Pokaždé, když kontrakce poleví, cítím obrovskou úlevu, kroužím pánví nebo na chvilku vstanu a projdu se, než mě srazí další kontrakce. Na okamžik mě přepadá beznaděj a napadá myšlenka, jak by to asi vypadalo, kdybych si přeci jen zavolala pomoc. Hned bolest snáším lépe – na všech čtyřech, opřena o míč. Neumím si představit se někam v tomhle stavu přesouvat. Jsem ráda, že všichni stále spí a nikdo mě nevidí, neslyší, ač si při každé kontrakci už i zvukově ulevuji. Něčí pozornost by mi nijak nepomohla, ba naopak, uvědomím si, jak se cítím dobře tak, jak jsem, teď a tady.
„Hovořím“ s miminkem a „říkám“, že my dva to spolu určitě zvládneme. Cítím bolest v kříži, zjistím, že když si přitlačím, kontrakce tak nebolí, ale nevím, zda už jsem dostatečně otevřená. Kontrakce už zhluboka neprodýchávám, ale dýchám rychle a mělce a do toho nechávám své tělo zlehka tlačit, snažím se mu v tlačení příliš nepomáhat. Najednou ucítím pod sebou mokro – odtekla plodová voda. Následující kontrakci už si sahám mezi nohy a u vchodu hmatám vlasatý vršek hlavičky.
Volám na manžela, nechci, aby přišel o okamžik zrození… Na další kontrakci ze mě najednou vyklouzne miminko celé! Nečekala jsem to tak rychle, nechytala jsem ho, ale padá do měkkého. Leží tam… Cítím obrovskou úlevu, nic mě nebolí. Miminko žije, dýchá. Připadá mi to tak neuvěřitelné, nereálné, jsem chvíli mimo a připadám si prázdná, nechápu, že nás je z ničeho nic o jednoho víc.
Starší děti spí přímo nade mnou v pokojíku, manžel v ložnici vedle. Miminko se rozpláče. V obýváku zrovna nemáme teplo, sotva 18 stupňů, ihned si jej beru na tělo, lehám si, přes miminko přehazuji osušku a přes nás oba ještě deku. Podívám se na mobil ukazuje 7.07. U sebe na holém bříšku osušuji již spokojené miminko a po těle se mi rozlévá obrovský klid a štěstí. Jsem sama se svým miminkem. Nevěděla jsem, koho mám v bříšku, chtěli jsme se nechat překvapit, teď jsem ani nestihla zaregistrovat, zda je to holčička, či kluk, ale je mi to v tu chvíli naprosto ukradené.
Za pár minut slyším z hora živo, pak se ozve dupot po schodech. Přichází můj prvorozený, téměř 6tiletý, syn. A hned běží zpět, říci tátovi, dnes spícímu vyjímečně dlouho a klidně, tu novinu. Táta s 4letou dcerou přichází vzápětí. Všichni se rozplývají nad miminkem, které okolí pozoruje s doširoka otevřenýma očkama a leží naprosto klidně a spokojeně na mém bříšku. Tatínek hádá, že je to kluk a děti se o pohlaví přou. Nikdo se ničemu nediví, jen se radují se mnou. Je to tak, jak to mělo být.
Miminko se narodilo asi před hodinou a leží stále spokojeně na mém bříšku… Chtěla bych tak ležet navěky, nechce se mi hýbat, ale asi je čas něco udělat. Konečně se tedy podíváme, kdo to k nám zavítal a odstřihneme od pupeční šňůry… Je to holčička! Manžel si neví rady s podvázáním pupeční šňůry. Beru připravenou gumu a podvazuji část u miminka, manžela nechávám uvázat druhou gumičku a mezi pak střihnu nůžkami. Novorozenou dceru přikládám k prsu, ihned se chytá.
Taťka připravuje snídani a chystá děti ven, na plánovanou akci – měla jsem jít původně s nima, teď mám však jinou „práci“ a ujišťuju manžela, že mi přijde vhod, moci si ještě chvilku v klidu odpočinout. Placenta je stále ve mně… Manžel mi pomůže sundat porodem poznamenané vrstvy z pohovky, abychom neležely v mokru – překvapilo mě, jak je porod vlastně čistá záležitost- a odchází s tím, že je na telefonu. Mám klid, vyhovuje mi být sama jen já a miminko, konečně cítím, že budu moci porodit placentu. Ve vaně ze mě v zápětí vychází. Osprchuji se, opět si vlezu do pelíšku a píšu manželovi, že vše je O.K.
Odpočíváme bříško na bříško, podřimujeme, vpíjím do sebe přítomný okamžik jak nejvíce můžu. Jak den postoupí, začínám se pomaličku zapojovat do rodinného běhu, obě dvě jsme od začátku jeho součástí, nejsme nikam vykázány, jsme všichni spolu, je to tak nádherně normální…
Další den ráno ambulantní lékařské vyšetření potvrdilo, to, co jsem věděla. Jsme obě v naprostém pořádku.
Myslím, že žena by neměla rodit v situaci, kdy je ovládaná strachem a cokoli, co ji pomůže strach minimalizovat, je velké plus pro ni i pro miminko. Také věřte, že vaše představy o porodu se mají tendenci plnit. Jsem ráda, že jsem si mohla prožít tu svou představu o porodu, kterou jsem si v sobě promítala celé těhotenství a to přeji i ostatním maminkám.