Po vstupním pohovoru jsem musela na laparoskopii, zda jsou průchodné vejcovody, manžel na vyšetření spermatu. Vše bylo v pořádku, ale miminko stále nikde. V centru asistované reprodukce jsme absolvovali inseminaci, samosebou nic.
Tak se lékaři rozhodli pro umělé oplodnění, dostala jsem injekce na to, aby zrála vajíčka, když jsme přišli na kontrolu, ultrazvukem bylo zjištěno, že tam bude cca. 10 vajíček.
Následoval odběr v narkóze a za dva dny mi ta moje kuřátka vraceli zpátky už pěkně nadělená.
Po 10 dnech byl test pozitivní, jásali jsme, že se nám to podařilo, ale bohužel předčasně, po 4 týdnech jsem o miminka přišla, tak jsme absolvovali stejnou proceduru ještě se zamraženými vajíčky a potom opět odběr a transfer, tentokrát bylo 17 vajíček, darovala jsem tedy 4 pro pár, který nemá vlastní vajíčka, ale další pozitivní test skončil po 6 týdnech, miminka opět nebyla.
Finančně jsme se dostali do úžasného stadia, a tak moc jsem toužila mít miminko, to nám bylo již 28.
S manželem jsme se domluvili, že si v 35 adoptujeme miminko, přesto jsme se snažili o těhotenství a chodili po vyšetřeních. V nemocnici v Praze Podolí jsme podstoupili další vyšetření u pana doktora Madala, který mi dal prášky na snížení imunity. Před vánoci 2001 jsem 6 týdnů zvracela, vysadila jsem léky a přešlo to, v lednu 2002 jsem měla poslední menzes a v květnu mě manžel donutil si udělat test. Jaké bylo moje překvapení, když byl pozitivní. Druhý den jsme jeli k lékaři, který mi oznámil, že jsem v 5. týdnu těhotenství. Za týden bylo vidět srdíčko a v lednu 2003 se nám narodil zdravý chlapeček.
Jsme rádi, že ho máme, už jsme nedoufali, že se nám to někdy povede. Tak všem, kdo mají podobné problémy, držíme palečky.