Bylo nás pár, které jsme se vdávaly ve stejný den a plánovaly jsme společně… pak jsme se společně dělily o dojmy a pak společně spřádaly plány do budoucna… pár dušiček se ztratilo, pár přibylo, ale pár jich zůstalo a přetrvalo doteď.
Jednou dušičkou je i žena, jejíž příběh mě donutil dnes v noci psát, budu jí říkat ONA…
Je mladá, hezká a zdravá. Vdávala se z lásky a hned po svatbě se těšila na dítka, která si moc přála. Otěhotněla velmi brzy a radovala se z toho štěstí. Bohužel však jen do 20tt. Začala se otvírat a doktoři už nezmohli nic. Všechny jsme to tenkrát obrečely. Čas běžel a ona otěhotněla znova, všechny jsme to prožívaly s ní, některé už s dítkem, některé těhotné, některé stále snažilky, všechny jsme se radovaly. Nikoho nenapadlo, že se situace bude opakovat. Bohužel ani doktory. Přišel 22tt a ONA opět porodila, ale opět odcházela domů bez miminka. Na nějaký čas zmizela z mého života (ne však z mysli).
Před několika měsíci se opět objevila a hned s radostnou zprávou, zkusili to znovu, jsou pod dohledem lékařů a věří, že tentokrát to vše dopadne dobře. Věřili jsme s ní… a už to nebylo jen pár starých dušiček… její příběh zasáhl daleko víc lidí, což se ukázalo, když jsme se jednoho dne dozvěděli že opět skončila v nemocnici. Opět kritický 20tt. Vznikla speciální diskuze a iniciativou jedné dušičky dokonce vznikla sbírka na dáreček – Andílka pro štěstí. Vybrala se neuvěřitelná částka a tak se koupil nejen andělíček, ale i spousta dalších dárečků, které jí další dobrá dušička donesla do nemocnice. Všechny jsme hltaly každou zprávu od NÍ a věřily… doufaly… modlily se.
Přestože doktoři dělali, co se dalo, ONA opět porodila. Byla ve 22tt, chlapeček však vypadal o týden starší a byl to bojovník.
Je to 12 dnů, co příroda dovolila, aby tak malinký tvoreček opustil bezpečné místo v těle maminky. 12 dnů krutého boje o život. Desítky (možná stovky) očí opět hledalo zprávy o NÍ a o NĚM… každý den jsem četla o naději, kterou doktoři malému dávají, a zároveň o dalších a dalších komplikacích… Nepřestávala jsem doufat ani na vteřinu. Četla jsem o tom, jak všechny doufají. Četla jsem, jak ONA doufá a nedokázala jsem pochopit, kde bere sílu…
Kdo jste čekaly happyend, moc se omlouvám, ale není… chlapeček dnes ráno zemřel. Celý den jsem probrečela. Na diskuzi je 10 stránek kondolencí… večer hořela ve spoustě rodin svíčka za toho malého bojovníčka i za jeho maminku a tatínka…
Já, pro kterou je psaní druhá přirozenost, jsem dlouho nemohla najít slova… co taky říct…. přesto jsem nakonec pár slov dohromady dala a doufám, že ONA i ON, ten malý andílek, mi odpustí, když těmi slovy ukončím těchto pár řádků, které jsem ve svém tichém pláči naťukala…
rozum se brání pochopit
srdce se svírá a pohled je zastřen slanou oponou
kolik bolesti lze ještě uchopit
kolik už srazí nás a neudrží na nohou
slova a myšlenky zabíjí čas
jsou minuty, co běží, a minuty, co táhnout se jak med
vteřiny poslední vrací se zas a zas
pocity viny zžírají jak nejtemnější jed
uvěřit ve smysl zdá se nemožné
přesto to jediné je touhou, hnacím motorem i nadějí
žít, mluvit i dýchat bude obtížné
ať čas běží a smutek brzy jen ve vzpomínku krásnou promění
…