Dlouho jsem přemýšlela, jestli a čím přispět do soutěže. Každý z nás má vlastní „démony“ a „kostlivce ve skříni“, a já se rozhodla, že je na čase toho „svého“ vypustit ze skříně ven. Jak to nazvat? Co třeba – výkřik do tmy? Nebo snad – volání o pomoc? Nebo jen, a to bude výstižnější – jak přesvědčit alkoholika, že je to s ním vážné a tahá ke dnu i ty kolem sebe?
Vyhledávám různé informace, pročítám „zkušenosti“, koukám se a rozhlížím. A dostala mě jedna věc.
To se k alkoholikovi mám v „jiných“ případech chovat zle? Mám se k němu otáčet zády? Nebo co dělat?
Máme problém… Tedy já ne – ale jsem ve stavu, kdy přemýšlím o pomoci psychologa, psychiatra – pro sebe. Ale pak si říkám – ku**a, proč já? Já nejsem ta, co má problém, já nejsem ta, co pije. Já jsem ta, co se snaží – držet pohromadě, aby děti nevěděli a neviděli.
Tohle je přesně ono – beze mě skončí špatně. Mám potvrzeno z více stran, že jsem to nejlepší, co ho potkalo. Ale on není tím nejlepším pro mě. V. je psychicky labilní – když je opilý – je to sebestředný, ublížený, politováníhodný parchant, který vyčte i housku dítěti (bez nadsázky). Když je „v normálu“ – je to milionový člověk. Ale já nechci žít se dvěma osobnostmi. Já chci žít s „tím správným“ V.
Ale ztrácím sílu. Je to vlastně poprvé, co o tom píšu takhle veřejně. Možná je dobře o tom „mluvit“ – ale situace zůstane stejná. Mě už to nebaví, vůbec, nebaví mě každodenně prát komplet postel, nebaví mě se vymlouvat, proč večer nemůžu s kamarádkou na víno (nemůžu mu tu nechat děti, pije, i když je s nimi sám). Začíná se mě zmocňovat panika (blíží se můj nástup do práce – a školka, pokud vyjde, tak až v září) – je možnost chodit víkendy a noční – to v práci můžu domluvit – ALE – jak můžu chodit takhle do práce… Je mi z toho úzko… Jak ho donutit jít se sebou něco dělat? Nebo už vzít nohy definitivně na ramena a neohlížet se? Já ho nechci jen tak hodit přes palubu a plav – on to nezvládne. Je psychicky v pr**deli (s prominutím). Ale já se nechci nechat stáhnout na úplné dno. Už ani pořádně nejí – když jsme se poznali – byl to pěkný, 80 kg chlapík, a dnes? Vyzáblé „NIC“ – stačí mu jeden krajíc chleba denně k svačině (a to pracuje těžce a manuálně) – a má – to nekecám – 51 kg – a váha stále klesá. Jak z toho ven? Pije „jen pivo“ – pro upřesnění. Ale za večer dá cca 8 kousků – ráno jde normálně do práce, přijde z práce, a první, po čem sáhne, je pivo. Lahve si „schovává“ (ale to už je spíš trapné, protože to ani nejsou schovky) po bytě, a myslí si, jak je „nenápadný“. Je toho prostě tolik… a já už tak nějak nemám sílu… ale on – „nemá problém“…
Já vím, že já sama mu už nepomůžu. To nejde, a ani „na to nemám“ – jenže snahu z druhé strany nevidím – v tomhle směru. Bez chlastu je to dokonalý chlap – zabezpečí rodinu, máme co jíst, máme kde bydlet. Ale! To přeci není všechno a už vůbec ne k žití. Jednou už jsem odešla. Pak byl klid. Bylo to krásné. Potom přišel na svět mladší. A začalo to nanovo. A já už prostě nemám sílu. Nejspíš se to na mě snese z vícero stran. Podpora v mojí rodině nijaká – žádná, absolutně. Jeho rodiče to už nezvládnou (obzvláště táta, toho se nejvíc děsím). Je to hrozně začarovaný kruh, a já nevím, jak z něj ven… Holky… Vím, že jinde může být (a je) hůř… Jsem prostě na dně svých sil.
Já už se rozhodla – na řadě jsou „papíry“ – a budou dvoje – rozvodové nebo léčebné – bude jen na něm, pro které se rozhodne. I já chci žít – ale svůj život, ne život „spolualkoholika“.