Co by každá maminka pro své robátko neudělala, že? Tak jsme tam tedy jeli. Dcerka postoupila několik odběrů krve, sepsali si anamnézu a tím to skončilo. Měli jsme přijet za 2 týdny.
Po dvou týdnech přišli výsledky, byla zjištěna snížená imunita a streptokok v oušku. Milého pana doktora to celkem nezajímalo, a jal se nám vysvětlovat, proč musí dcerka dostat serii imunologických injekcí.
No opět píšu, co by maminka pro dítko neudělala, když mu to pomůže a organismus posílí, tak s tím souhlasím.
Odešli jsme s receptem a doplatek u lékárny činil 500 Kč. S tím, že jsou to 3 injekce a v průběhu 3 týdnů by se měli aplikovat do svalu.
Hned u první injekce jsem se musela objednat u jíné dětské lékařky, protože ta naše měla dovolenou.
Její zjištění a údiv nad tím, co má píchnout ročnímu dítěti, mi podrazil nohy. Nechť, doktorka to tedy dcerce píchla a i ty ostatní 2 dávky dostala. Že by jí to pomohlo, říct nemůžu, do týdne dostala zase angínu.
Opět imunologie. Tentokrát jsme byli objednaní na 11 hod. Dcerka už tak byla unavená, ospalá, ale statečně si tam kreslila. 11. hodina minula a nikdo si nás nevšímal. Bylo 11,30 a ani ťuk. Ve 12 hod. jsem byla napnutá k prasnutí a vymýšlela proslov o tom našem zdravotnictví. Ve 12.10 vyšla paní, co přišla daleko za náma a jen tak mezi řeči mi řekla, že budeme asi čekat dlouho, protože se ztratila naše dokumentace a nikdo ji nemůže najít.
Tak to bylo něco pro mě. Bez ťukání (opravdu jako buldozer) jsem vešla k sestrám, na rtu výtku o tom, že jestli si myslí, že kvůli jejich „bordelu“ v kartách tu budeme do večera, tak to se mýlí. Že by mohli mít aspoň kousek slušnosti a omluvit se za zdržení a říct důvod zdržení a ne nás přehlížet v davu. Vzala jsem dcerku a vešla rovnou k doktorovi, který tam samo nikoho neměl, jen telefonoval a před sebou kávičku.
Aniž bych čekala, až dohovoří, jsem spustila, že už tady tvrdnu s dítětem hodinu a čtvrt, že jsme byli objednaní na 11-tou a ať se podívá, kolik je hodin.
Byla jsem stejně neslušná jako oni k nám.
Milý doktor položil sluchátko a ejhle, v rukou držel naši kartu, kterou milostivě otevřel a jediný, co se zeptal, bylo: „Dali jste jí ty injekce?“
Načež já odpověděla, že samozřejmě, ale že jí nepomohly, protože měla znova angínu a že lékařka, která jí je aplikovala, se divila, proč má roční, podotýkám stále kojené, dítě dostat takovou chemii a že si o tom teď myslím svoje.
A jelikož jsem byla mírně nachlazená, tak jsem se rozkašlala.
Reakce doktora byla, že kdybych nekouřila, mohla jsem mít dítě zdravé.
Já jsem zvedla oči, tak kuřáka ze mě nikdo dělat nebude, jsem procedila mezi zuby a popadla dcerku a s tím, že tady už mě nikdo neuvidí, jsem odešla.
Sestry se sice snažili naznačit, že jsou kultivované a že by se slušelo aspoň pozdravit, ale já jak jsem byla ve vzteku z toho, co mi dotyčný lékař řekl, jsem se nezmohla na nic.
Podotýkám, že nekouřím, a ani by mě to ve snu nenapadlo, při kojení začít s cigaretama.
Dcerku jsem si doléčila sama. Stačilo jí podávat multivitaminové doplňky. Od té doby, co je užíváme, byla nemocná až teď, tedy až teď bere antibiotika – a to už chodí do školky.
Dětské lékařce jsem vysvětlila, proč tam docházet nebudeme a co mě k tomu vedlo. A že takový doktor a žádný doktor je vlastně jedno.