Napadlo mě jedno – zánět středního ucha. Do rána by nevydržela, byla k neutěšení, a tak jsme zavolali sanitku (auto nemáme). Sanitka přijela asi tak za 20 minut, řidič byl moc hodný, pomáhal mi a byl ohleduplný. V ruce jsem měla nabalenou Báru, zabalenou v pytli a hozenou přes ni deku.
Jeli jsme, kousek od nás je nemocnice, ale tam není pohotovost, jeli jsme tam jenom pro ty papíry, aby nás vzali na pohotovosti. Doktor se ptal, co je malé a tak. Řekla jsem, že má příznaky jako u oušek, když jí píchali. Šahal jí na ouško a řekl, žádný příznaky nevidim, nejsem odborník na ouška, musíme se spoléhat jenom na vás. S nelibostí mi napsal lístek a pokračoval: „No snad nebudu za blbce, kdyby náhodou nic“. To mě vykolejilo, vždyť šlo o zdraví mé dcerky! A tak jsme jeli na blízkou pohotovost. Jenže to jsem nevěděla, že dostanu ještě jednou „kapky“.
Doktor se mě znovu ptal na příznaky a divil se, že jedu nyní (bylo krátce před půlnocí), když jí to trápilo už minulou noc. Odpověděla jsem, že byla přes den v pohodě, nic jsem na ní nezpozorovala. Prohlédl jí a řekl: „NIC. Píchat se nebude, nic tam není a příště se rozmyslete, jestli vůbec má cenu jezdit… Kdybych s mými dětmi měl jezdit pokaždé po doktorech, když zabrečí, nedělal bych pak už nic jiného…“ dodal ještě. Pak mi ještě vynadal, že jsem nezměřila teplotu, ale to byla moje chyba. Já tam na něho koukala jako tvrdé Y, ale měla jsem radost, že moje malá dcerka nebyla píchat ouška.
A že mi doktor vynadal, že jsem ho asi vyrušila ze spánku? Z toho jsem si pak už nic nedělala, hřál mě pocit, že je Baruška zdravá. A že jsem jeli zbytečně? Raději budu jezdit vícekrát zbytečně, než vůbec a pak si to vyčítat celý život…