Nemoc
Kdyz jsem si precetla clanky,ktere pisete,zjistila jsem, ze nejsem jedina, co neco potkalo. Je to presne rok, co jsem prodelala neco, o cem jsem si myslela, ze se me netyka. Jelikoz mi je teprve 25 let…Bohuzel zdani klame. Minuly rok tuhle dobu jsem mela uz otresny bolesti. Brisko jak kdyz jdu rodit. Prestala jsem uplne jist, nic mi nechutnalo, ale mela jsem takovy strach. Nakonec me pritel odvezl na pohotovost, kde si taky mysleli, ze cekam miminko. Moc jsem tomu neverila, ty bolesti…. Na gynekologii mi udelali ultrazvuk, a pak to prislo. To, co mi rekl doktor, mi v tu chvili otocilo cely svet. Na tu vetu nikdy nezapomenu – mate na vajecnikach nador velky jako dlan, a taky v sobe vodu. Prave proto mate velky brisko. Nevedela jsem, co rict. Probrecela jsem celou noc… Za dva dny jsem musela co nejrychleji na operaci. Kdyz jsem se probrala, nevedela jsem, co se deje. Doktor ke mne moc nemluvil, a jak se ukazalo, chovali se ke mne, jak kdybych uz tam nebyla. Vzali mi oba vajecniky a ty poslali na rozbory. Mela jsem strach. ze budou nadory zhoubny. Pak mi sestra rekla, ze ze mne vyndali 10 litru vody. Bylo to jako zly sen… Kdyz jsem prisla do nemocnice, mela jsem 65 kilo, po operaci 48 kilo. Furt jsem doufala, ze to bude dobry. Vysledky porad nesli a ja kszdy den od doktoru slysela, ze mam pred sebou dlouhou cestu plnou chemoterapie. Nebrali ohled a to me moc mrzelo. Ja sama se sebou moc bojovala, jedla jsem, abych nabrala, abych jim dokazala, ze nejsem jeste na odpis, jak mi furt v nemocnici davali najevo. Jizva se mi krasne hojila a ja mela radost, ale nejvic jsem se tesila domu, abych byla mezi svymi. Po 14ti dnech jsem se konecne dockala, ze muzu jit domu. Uz konecne neusly,sim od doktoru jak jsem uz na odpis, ze jsem utekla hrobnikovi z lopaty a tak…. Nez me pustili domu, prosla jsem jeste plno vysetreni, predali me onkologovi, u ktereho jsem se mela hlasit za tyden. Primar me jeste poucil, jak budou probihat chemoterapie, jenze ja ho stejne moc neposlouchala, chtela jsem byt doma… Kdyz jsem dorazila domu, byla jsem moc unavena. Pritel chodil do prace a moje mamka se mnou travila dny, ale hlavne mi moc dobre varila. Po tydnu jsem se hlasila u onkologa, jenze jsem se divila, ze jeste nejsou vysledky.. Chtel uz me dat na prvni chemoterapii, ale ja jeste nechtela, neco mi rikalo pockej… Chodila jsem porad na kontroly, kde mi porad rikali, ze uz nikdy nebudu moct mit dite. Ten stres byl tak velky, bala jsem se vseho, co prijde. A pak se to stalo – sla jsem na kontrolu a pí. doktorka na gynekologii mi oznamila, ze vysledky jsou v poradku. Neverila jsem tomu. Kdyz jsem prisla za onkologem, rekl mi to same, ale pry nemam jeste vyhrano. V tu chvili mi napadlo, co by bylo, kdybych sla na ty jeho chemoterapie… Od ty doby neverim moc k doktorum. Kazdy 3 mesice chodim na krev a diky bohu mam vse v poradku. Nevim jestli se nekde stala chyba, ale zkusenost to byla velika….
Mam doktoru plny zuby…
Ted je mi uz lip, pomalu se ze vseho dostavam i pribiram na vaze, tak to je dobry znameni..
Mam pred sebou dlouhou cestu, kdyz chci mit miminko. Snad se vse povede a ja uz budu jen a jen stastna. Uz jsem se dost natrapila. Stejne nejvetsi stesti je, kdyz v nejhorsich chvilich vas podrzi rodina………………………….
Budu bojovat, aby se mi podarilo mit miminko, i kdyz to bude hodne tezky. Ale az tak za rok…………………
Moc mi to nejde psat, tak snad se mi to povedlo
Monci