Nespala jsem však dlouho a vzbudila mě vizita, sestra mi nabrala krev a lékařka dlouze hleděla do dokumentace. Pak ke mně zvedla pohled, jak prý se cítím a tak. „Máte velmi zvýšené hladiny stresových hormonů,“ povídá. Sarkasticky jsem odvětila „Neříkejte.“ Nezasmála se. „Dopamin máte zvýšený 10x a adrenalin dokonce 13x oproti normálu.“ Uvědomila jsem si, že to vysvětluje to nesnesitelné bušení srdce a pocit, že se mi asi v hrudi rozskočí, pak taky vysoký tlak a roztřesené ruce. „Musíme vám udělat vyšetření CT a magnetickou rezonanci, nevíme, jak dlouho jste byla vystavena tak velkým dávkám těchto hormonů a existuje riziko, že může být poškozen mozek,“ zaklapla desky s výsledky a sundala si brýle.
O několik minut později jsem odjížděla sanitkou do druhého areálu, kde bylo (mně tak dobře známé) RTG pracoviště, kde jsou soustředěny všechny vyšetřovací metody od rentgenu až po CT a magnet. Nad apatií na chvíli převládla zvědavost, konečně uvidím tyhle mašiny v akci i z té druhé strany. CT mě ale zklamalo, trvalo jen pár minut, lékař mě pak beze slova zavedl do jiných dveří a tam se mě ujal další, o poznání mladší a milejší lékař. Nepamatovala jsem si ho, ale on mě zřejmě ano, oslovil mě „kolegyně“ a než mi dal na uši sluchátka, vysvětlil mi, co se bude dít následující hodinu…
V podstatě se ale nic nedělo, ze sluchátek hrála Enya a já se bála, že každou chvilku usnu. Čas od času se ozval (zřejmě silný, přes sluchátka ale jen znatelný) hukot a oblouk okolo mě se dal do pohybu. Pak na mě chvíli mluvil ten mladý lékař, moc jsem nepochopila, co po mně chce, vzápětí se ale opodál rozsvítil monitor s obrázkem krajiny. Magnet zahučel, pak další obrázek, opět hukot a další obrázek…
Rezonance trvala hodinu a půl, když mě odsud konečně vytáhli, stáli nade mnou už lékaři 3. Ptala jsem se na výsledky, mrkali po sobě a psali cosi do papírů, které se mnou cestovaly. Už jsem myslela, že to tím skončí, a byla jsem trochu zklamaná, než pro mě přijela sanita, snažila jsem se z nevzhledného písma vyluštit nějaké informace. Zkratky, které mi nic neříkaly, a že podrobná zpráva bude zaslána po kompletním vyhodnocení snímků. Tedy nic moc, napadlo mě, když se přede mnou objevil ten mladý lékař a povídá „chcete se podívat?“ No, jak by ne! A tak jsem si čekání na saniťáky krátila prohlížením snímků vlastního mozku v 3D provedení. Po dlouhé době jsem v sobě cítila radostné rozechvění a nadšení. Ani ne tak z toho zjištění, že přece jen v té hlavě něco mám, jako spíš z toho, že jsem na chvilku byla zase zvídavá studentka.
Po návratu na oddělení oběd, léky, „minnesota“. Po několika dalších otázkách zjišťuji, že některé otázky jsou v testu 2x ve stejném znění. Po další pauze a dalších asi 50 otázkách přichází další zjištění, některé otázky jsou v testu i více než 2x, sice ne ve stejném znění, zato smysl zůstává zachován. U některých otázek velmi váhám. Např. Jste spíše optimista nebo spíše pesimista? Před několika měsící bych napsala optimista. Dnes píšu pesimista. Otázek, u kterých váhám, je víc a víc. Myslíte na sebevraždu? Bojíte se zemřít? Baví vás trávit čas s přáteli? Nakonec beru ještě tužku a tužkou škrtám odpovědi, které odpovídají mým pocitům před několika měsíci a propiskou škrtám momentální stav. Aršík se poměrně slušně zaplňuje, snad v tom nebude mít pan psycholog moc guláš. Na první pohled to totiž vypadá, že test vyplnil schizofrenik. No, kdo ví…
Test jsem původně chtěla po vyplnění ještě znovu pročíst a zkontrolovat, ale na to jsem neměla sílu, neskutečně mě vyčerpal a to jsem na něj měla celé dva dny. Nemohla jsem přečíst víc jak 70 otázek, aniž bych se přestala soustředit.
Pan psycholog přišel odpoledne a tentokrát mě vzal do své pracovny. Čekala jsem, že tam bude mít červenou pohovku, na kterou se položím a budu plakat, jak to znám z filmů, ale nebylo tomu tak. Posadil mě do křesla a zadíval se do testu. Pozorně jsem sledovala jeho reakce. Údiv, pousmání, nic z toho však nepřišlo, prostě z aršíku přeťukal odpovědi psané tužkou do nějakého programu na PC a pak znovu ty psané propiskou. Během minuty měl v ruce papír s několika odstavci, zřejmě osobnostní hodnocení. Nic mi k tomu neřekl…
Následovala série různých IQ testů – doplňování tvarů, čísel, řazení obrázků podle posloupnosti děje, mluvnický test… Netrvalo dlouho a začala jsem chybovat, špatně jsem zvolila následující tvary, uvědomila si to a odpověď opravila. Chvíli jsem si na to dávala pozor, jenže pak znovu, znovu a pak už jsem jen automaticky odpovídala (spíše i tipovala) a když jsem si uvědomila chybu, už jsem ji neopravovala. Trvalo to dlouho, pan psycholog se choval mile a velmi nenásilně mi podsouval další a další testy, neměla jsem to srdce ani sílu ho poslat do háje s tím, že jsem unavená a že už se mi nad tím nechce přemýšlet, tak jsem jen laxně odpovídala a doufala, že psychologie má omezený arsenál mozek týrajících vyšetření. Pan psycholog byl však vynalézavý. Obrázky s různými ději, které jsem prve řadila podle posloupnosti, mi předložil k převyprávění příběhu. Pak mi dal pastelky a malovala jsem. Postavy, strom, dům… A opět příběh a charakteristika postav. A to nejlepší nakonec – skvrny. Čekala jsem, že je použije. Informovala jsem ho, že znám ten fígl-klíč, podle kterého se Rorschachův test vyhodnocuje. Ani tehdy nebyl překvapen, poznamenal si to a pak mi ukázal první kartu. Byl na ní netopýr…
Než mě odvedl do pokoje, uplynula snad celá věčnost. Sestra už na nás čekala s porcí večerních léků a pan psycholog zkontroloval, zda jsem je spolkla. Mluvil o vyhodnocení testů, dopadly nad mé očekávání dobře, „jen jsou trochu zkreslené vaší nemocí,“ dodal a pak už jsem jen zaslechla, jak říká, že přijde další den dopoledne a budeme si tentokrát povídat. „O čem?“ hlesla jsem z posledních sil. „O tom, co vás trápí. O dětství. O vašem životě.“
No, tak to se těšte… pomyslela jsem si, než se Hypnogen s pomocí dalších dvou léků zmocnil mého vědomí…