Takže co v lednu? Já mám pro vás jeden tip na takový malinký (opravdu malinký) úklid, na který většina lidí zapomíná, ale který se, bohužel, stává aktuálním v situacích povětšinou nepříjemných až vyloženě nebezpečných… – je to úklid ve vaší domácí lékárničce. Vede mě k tomu moje osobní zkušenost, konkrétně příhoda, při vzpomínce na niž se ještě teď směju a nevěřícně vrtím hlavou… (technická poznámka – jsem lékař – chirurg)
Stalo se to asi tak před necelými 5 lety, kdy jsem žila svou éru „single life“ ve svém malém bytečku 1+kk v Ďáblicích u lesa, který jsem zařizovala a zvelebovala mezi službami v nemocnici, které byly opravdu po všech stránkách náročné (na mladší sekundáře padne kdejaký pátek, svátek…).
Na nějaký partnerský vztah jsem neměla moc času, takže mi mé tehdy podobně založené kamarádky k životnímu jubileu pořídily zvířátko – mládě angorského králíka jménem Bohouš (braly to zodpovědně – dostala jsem jej s klíckou, pytlem podestýlky, pytlem krmení a brožurkou o chovu angorských králíčků…). Bohouš byl velice roztomilý tvor, který si mě hned získal, takže jsme si tam krásně žili… až do chvíle, kdy jsme onemocněli.
Takhle zjara jednoho krásného dne Bohouš dostal průjem. Nic hrozného, takže jsem neplašila a dle návodu v brožurce z kapitoly „nemoci“ jsem připravovala mrkvový a rýžový odvar (jako u mimin:-)) a nutila Bohouše konzumovat jej místo vody = cpala mu to injekční stříkačkou do tlamičky…
Dva dny potom jsem chytla virózu já. Sice ne průjem, ale sebralo mě to pěkně. 2 dny jsem ležela v horečkách, nejedla, skoro nevstávala z postele (jenom na to „dietní krmení“ Bohouše) a cpala do sebe nastřídačku Paralen a Brufen (potud lékárnička dobrý).
Třetí den se mi ulevilo, horečka poklesla pod 38 a já dostala – ó dobré znamení – hlad. V té době jsem nevařila (pro jednoho? – ztráta času) a nakupovala výrobky studené kuchyně povětšinou ze dne na den (byla jsem více v práci než doma), takže mé potravinové zásoby nic moc. V konkurzu na mé první uzdravovací jídlo zvítězil tedy v chabé konkurenci skoro prázdné lednice bílý sojový jogurt (jedla jsem je běžně stejně jako další sojové výrobky, měla jsem je ráda – jsou sladkokyselé a chutnají trochu jako puding). Nakrájela jsem do něj pro zpestření jednu jahodu a potom jsem jej s chutí spráskala. Na to, co se dělo v následující asi půlhodině, asi do smrti nezapomenu.
Jen jsem dojedla a odložila lžičku, začalo mě lehce mravenčit v nose, na patře, na jazyku a měla jsem nějaký divný pocit v puse – takový, který jsem doposud nepoznala… tak nějak těsno nebo co, musela jsem ji mít pootevřenou… při pohledu do zrcadla jsem záhy pochopila proč. Rty mi rozevíral můj nepřetržitě otékající jazyk, který se hrnul ven směrem spíše nahoru, takže záhy překryl můj horní ret a přímo na něj stékal vodový sekret z mého nosu, který mě nesnesitelně svěděl, můj nový černošský jazykový horní ret začal mít záhy konkurenci ve rtu dolním, který taktéž postupně dosahoval netušených rozměrů, takže to vypadalo, že mám pusu přes půl hlavy.
Škrábalo mě v krku, slzely mi oči, ale kdybyste mě tehdy viděly – při tom pohledu do zrcadla i přesto, že jsem si okamžitě uvědomila závažost situace – takováhle alergická reakce není daleko anafylaktickému šoku a to je fakt průšvih – jsem se musela tou oteklou pusou začít strašně smát…
S vizáží černošské albínky jsem vystartovala k mé domácí lékárničce, kteroužto mám s a m o z ř e j m ě jakožto lékař kompletně vybavenou a to i injekcemi – vida, jak se bude injekce antihistaminika hodit:-)!!! Našla jsem plno ampulek léků proti křečovitým bolestem (starý dobrý žlučníček:-)), očních a nosních kapiček proti alergii, analgetik, mastičku na opary, kapky proti kašli i na odkašlání, léky na zácpu i průjem, dokonce i nějaká antibiotika, jehly a stříkačky, obvazy a bandáže, šití i ampulky s lokálními mrtvidly…
Jenom antihistaminikum žádné – ani v tabletách (kam se jen podělo?- aha, jsem alergik – senná rýma – ale bylo těsně před sezónou, takže jsem je asi vyzobala minulé jaro), neřku-li v injekcích… A mě se teprve teď zmocnila opravdová panika a hlavou mi lítalo: „No to jseš teda pěkná k…a, Kateřino, teď snad budeš muset doopravdy zavolat záchranku, jinak se tu asi udusíš a svědkem tvé strašné smrti bude akorát ten zprůjmovaný králík… ježíši, kam mě vůbec povezou?!…hm, nejblíž,na Bulovku… ale kam tam?!… panebože – asi na i n t e r n u!!- no to bude hrůza – připitomělý chirurg s počínajícím anafylaktickýcm šokem po sojovém jogurtu, který doma nemá ani blbý Dithiaden… ta ostuda!!!
(Poznámka na vysvětlenou – interna a chirurgie náleží, troufám si říci, k základním a tzv.“velkým“ medicínským oborům, a co svět světem stojí, internisté a chirurgové mezi sebou pěstují – i tak trochu z legrace – postoj veliké rivality. Chirurgové považují internisty za puntičkářské hnidopišské šťouraly, kteří jenom sepisují zbytečná lejstra, která nikdo nečte, mají obě ruce levé, omdlévají i při pohledu na červenou razítkovou barvu a neumí ani plácnout flastr na puchýř na patě, internisté naopak o chirurzích tvrdí, že jsou to primitivní buranští řezníci, kteří znají 3 prášky obvykle ve složení Brufen-Dolsin-něco na tlak a neumí vyléčit nic, co se nedá rozříznout, odříznout nebo zašít… pravda je, jako obvykle, někde uprostřed, je to velmi individuální:-))…
Při této hrůzné představě jsem vysypala celou lékárničku se strašným šišlacím klením na podlahu a nějakým zázrakem jsem na dně našla jednu jedinou tabletu antihistaminika Zyrtec – dobrá, nezabírá sice hned, ale lepší tohle než nic… našla jsem otvor do mé otokem k nepoznání změněné pusy, obtížně polkla a potom jsem udělala něco, co do dneška nechápu – asi mi mírně otekl i mozek – vzala jsem telefon a zavolala – ne záchranku, ne nějakou kámošku, ale mojí matku žijící 360 km daleko – na Moravě…
Takže náš rozhovor: „Ahoy mmi“ „Jé, ahoj, už je ti líp Kačenko?“ „No jak še to vežme… už nmam tploty, ale jšem nčo šnedla a došt mi natkla pusa a jažyk, mm aši alergyy na šoju..“ „Ježíšmarjá, děvče a co mám dělat? Můžu ti nějak pomoct?“ – v tu chvíli mi došlo, že ona je v tento okamžik skutečně ten poslední člověk, který i kdyby pomoci chtěl… takže:“No nič, ja jšem ši vžala prašek, tak mi tžeba žavolej ža pul hodiny a kdybych to nebrla, tak volej žachranku, jo?“… No totální zatmění mozku – hotovo!!!
…nebudu vás déle napínat, tableta n a š t ě s t í zabrala, takže se moje otékání zastavilo a po takové půlhodince jsem dokonce začala oplaskávat, takže vpodvečer jsem už vypadala jenom tak, jako bych permanentně uraženě špulila dolní ret….
Od té doby si na zásobu léků v lékárničce dávám veliký pozor, protože tohle fakt nemuselo dobře dopadnout, a jednou ročně v ní dělám kontrolu expirace léků („doba trvanlivosti“), prošlé vyřazuji a doplňuji zásoby, protože by mě třeba zase někdy skoro museli vézt někam na internu:-)…
P.S.1. Myslím, že článek o tom, co by v domácí lékárničce mělo být, najdete v archivu.
P.S.2 Králík Bohouš se z toho tehdy taky dostal:-).