Když nejde Mohamed k hoře…

Padmé
15 roky ago
• Categories: Kam nechodí slunce...

… musí hora k Mohamedovi. Tak se to alespoň říká a tak jsem to slýchávala odmalička. Vykládám si to tak, že když nepřijdeš ty ke mně, musím přijít já k tobě aneb všechno v životě člověka je jednou poprvé, no a tom, jak jsem si poprvé myslela, že umřu a o tom, jak jsem to přežila, je tenhle příspěvek…Byl den jako každý jiný, s manželem jsme byli krátce svoji, kulaté razítko ještě neoschlo, svatební cesta do Řecka před námi … prostě stručně řečeno: nebe bez mráčku. Ráno jsme posnídali, manžel se nabídl, že mě cestou do kanceláře sveze do práce, pusinka, dvě, tři na rozloučenou – ať mají vrátní také trochu erotické zábavy – a s přáním pěkného dne jsme se rozloučili.

Víceméně se dařilo, odtrhávala jsem si splněné úkoly jeden za druhým, když v tom se mi zničehonic udělalo zle. Celý obličej mi ztuhl ostrou bolestí v oblasti žaludku. Bolest mě donutila se předklonit. Sotva jsem popadala dech. S hrůzou jsem zjistila, že mi na čele vyrazily kapičky potu. A to už jsem klečela na zemi. Neschopná výkřiku. Měla jsem nehty zaryté v koberci, když mě v naprostém děsu napadlo, tak a teď umřu… V tom dorazila moje kolegyně, poněkud drsnější povahy i vzezření, částečně opotřebovaná životem i opačným pohlavím a hned spustila: „Nazdár. Co tady blbneš?? Hledáš náušnici??“ Zvedla jsem obličej ze země… a ona hned: „No ty máš ránu!!“ Jako kdyby mě v tu chvíli zajímalo, jak vypadám! Vyrazila jsem ze sebe: „Je mi zle.“ A ona: „A co tě bolí?“ Odpověděla jsem: „Břicho.“ Ona na to: „Širokej pojem, specifikuj.“ Snažila jsem se zamyslet: „Asi žaludek, ale nevím to jistě, protože mě ještě nikdy nebolel.“ A to už mi vyhrkly slzy. Mluvení mě neskutečně namáhalo. Nebyla jsem schopná uvést v časový soulad nádech, výdech a bolest. Zatínala jsem zuby a nechtěla jsem brečet. Ale byla to taková „síla“, že jsem to prostě neovládala. Chvilku na mě koukala a pak povídá: „Chceš k doktorovi?“ Ježíši, jen to ne. Zavrtěla jsem hlavou ne, ne, ne. Dodnes nevím proč nebo čeho jsem se tak strašně bála.
Zvedla mě ze země, posadila mě do křesílka, pár minut mě pozorovala a šla něco vařit. Zrovna když jsem měla hlavu mezi koleny, strčila mi pod nos hrnek s čímsi. Nevěděla jsem, co to je. Divně to vypadalo, divně to bylo cítit a divnou to mělo barvu. Aspoň tak se mi to tenkrát jevilo… že by mě chtěla dodělat??? Teď? Když už mám kahánku?! Koukla na mě a rozkázala: „Vypij to!“ Bylo mi tak zle, že jsem vzala hrnek a vyklopila ho do sebe.
Dokonáno jest. Pomyslela jsem si.
Teplo mi proteklo hrdlem mezi plícemi až do žaludku, ta cestička dolů zůstala teplá, cítila jsem ji. A v napětí jsem čekala, co bude… A najednou mi „natáhlo“. Mrkla na mě a povídá: „Jestli budeš blít, tak na hajzlíku.“ A už mě táhla na toalety. Než mě tam dostala, už se mi nechtělo zvracet. Pomalu jsem se začala rovnat z předklonu do stoje vzpřímeného, když v tom to přišlo. Rána. A druhá. První bylo odříhnutí, druhý byl pšouk.
Spokojená kolegyně mě plácla mezi lopatky: „Lepší jeden prd než deset doktorů. No a u toho bejt FAKT nemusim.“
Ani nevím, jak to dál popsat. Bylo to „malé hudební umělecké dílo“. Neměla jsem ponětí, kolik vzduchu se do člověka vejde….

Když jsem se vzpamatovala, dala jsem se trochu do pořádku, opláchla jsem si obličej studenou vodou a s nohama ještě pořád trochu roztřesenýma jsem se vrátila do kanceláře. „Jak je?“, prohodila kolegyně. „Líp, děkuju,“ odpověděla jsem. Usmála se na mě a podávala mi pytlíček. Byla to bylinková směs. Máta, puškvorec, kozlík.

Odpoledne pro mě přijel manžel a já mu nedokázala vylíčit, jak strašně špatně mi bylo. Nedokázala jsem mu věrně popsat, jak šílená bolest to byla.
On byl taky zlomený v pase… ale smíchy, že jsem si myslela, že umřu kvůli zaraženým větrům…