Přijela, Any vyšetřila a hned nám domlouvala přijetí do nemocnice a objednávala sanitku – měla podezření na meningiální dráždění (to se nakonec naštěstí nepotvrdilo – Any se asi jen bránila vyšetření).
Hned po hospitalizaci dostala Any kapačku, udělali jí kontrolní odběry. A jakmile dorazil tatínek, vyrazili na RTG plic.
Výsledek: zápal plic jako trám. Kde k tomu přišla? Ptáme se do dneška.
Tatínek pak odjel s Lu domů (ta plakala, nechce se od maminky ani hnout).
Já zůstala s Any, než usnula. Domů – bydlíme mimo město – jsem jela taxíkem. Na pravidelnou autobusovou linku bych musela ještě hodinu čekat. A tatínek pro mě dojet nemohl – byl doma s druhou dcerkou.
Plán na další dny – Lu bude chodit do školky, my s manžou do práce.
Když mám já kratší pracovní den, vyzvednu Lu ze školky, odvedu ji tatínkovi do práce a honem za Any.
Jenže člověk míní, děti mění.
Lu se už v noci mlela a ráno měla teplotu.
Takže jsme místo do školky jely k doktorce. Tatínkovi jsme pro jistotu v autě nechali nějaké věci do nemocnice, kdyby na to došlo (pyžamko, papučky, kartáček na zuby…)
Stav Lu nebyl zdaleka tak vážný jako její sestřičky, ale s paní doktorkou jsme došly k závěru, jestli by nebylo lepší, aby na dětské oddělení byla přijata i Lu. Pro jistotu – aby se její stav doma taky tak rapidně nezhoršil (což se nám často stává – jak onemocní jedna, do pár dnů je na tom stejně i druhá. Jedna dostane jeden den ATB, druhý den už je musí užívat i druhá.). A že se budou vzájemně morálně podporovat. A že kdybych já byla doma s Lu, nemohla bych vůbec za Any.
Vyzvedly jsme si u tatínka věci do nemocnice, absolvovaly přijímací vyšetření a formality. Lu odvedla zdravotní sestřička na oddělení (nechtěla jsem tam chodit – jakmile by mě Any uviděla, rozplakala by se. Stačilo, že v tu chvíli natahovala Lu) a já vyrazila do práce s tím, že po práci co nejdřív přijdu za holčičkama.
Možná vás napadá, proč jsem nezůstala s holkama v nemocnici.
Inu, nebylo to možné.
Holky byly umístěné na JIPce (no, říkali tomu pokoj zvýšené péče) bez mateřského lůžka. Bohužel neměli ani jinde volné mateřské lůžko. A bez něj mě nemohli „hospitalizovat“ s holčičkami.
A protože holčičky byly hospitalizované, tudíž byla „zajištěna celodenní péče o ně“, neměla jsem ani nárok na OČR (lidově „paragraf“). A tak jsem musela do práce.
Že jsem si měla vzít dovolenou? Inu, po návratu po rodičovské dovolené mám zatím jeden den – trochu málo na týdenní hospitalizaci, není-liž pravda…
Jinak si na nemocnici nemůžu stěžovat. Nebyl pro ně vůbec problém, abych tam byla klidně 24 hodin. Dokonce hned druhý den mi dali k holkám do pokoje i křesílko místo nepohodlné židle.
A chodila jsem tedy za holčičkama hned po práci a vydržela, než usnuly. A chránila jsem se říct jim něco, co by nebyla pravda (třeba že tam budu spinkat nebo tak něco).
No a záhy jsem volala mým rodičům, jak ty naše choroby dopadly a že jsou holky v nemocnici a s dědečkem se domluvila, že druhý den přijede a dvě dopoledne stráví se svými vnučkami (do doby, než přijdu já z práce).
Holčičky na léčbu naštěstí dobře zabraly, horečka i teploty brzy ustoupily, stav holčiček se zlepšoval. Takže v pátek jsme si je mohli vyzvednout.
Já přišla první, vyřídila všechny formality, vyslechla si poučení od paní doktorky, zaplatila poplatky, a přesunuly jsme se do herny, že počkáme, než si pro nás přijede tatínek autem.
A světe div se – holčičky pak ani nechtěly jít domů.
Teď jsou holčičky v domácí rekonvalescenci – sláva babičkám a dědečkovi, kteří se uvolili zastoupit pracovně vytížené rodiče (no, nám už před vánocemi vypadla jedna kolegyně – s výhledem na pár měsíců – a kdybych vypadla ještě já…)
A co nám přinesla hospitalizace?
Jednoznačně ulevila Any po zdravotní stránce – zápal plic není žádná sranda, že.
Any si konečně začala bezpečně říkat na záchod – už nejsme odkázáni jen a výhradně na naše pozorovací schopnosti, že „už se zase nějak moc kroutí“.
Lu se pár dnů po návratu z nemocnice ujišťovala, že bude maminka spát doma, že se z práce vrátí domů, a tak podobně.
Jo, a Any si nenechala od sestřičky odstřihnout plastový náramek (se jménem a datem narození) a nosí ho dodnes. Jsem zvědavá, kdy nám dovolí jej sundat.
Mohu konstatovat, že už máme tu neslavnou premiéru za sebou.
A jen doufám, že máme (aspoň na nějakou dobu) vybráno a že bude klid.