Musím to zaťukat, ale všechny možné rýmičky, kašlíky a podobné „radosti“ se nám zatím úspěšné vyhýbají. Za svůj osmnáctiměsíční život měl náš Karlíček asi dvakrát dvoudenní rýmu a hotovo. Minulou neděli to ale přišlo jako blesk z čistého nebe.
Dopoledne jsem trávila v kuchyni a synek si hrál s tatínkem. Občas jsem zaslechla, jak se spolu smějí, takže všechno vypadalo v pohodě. Kolem půl dvanácté už Karlíček začal polehávat, rozhodla jsem se tedy, že ho dám spát a naobědvá se až se vzbudí.
Změřit se nechtěl nechat, ještěže jsme na to byli s manželem dva. Hodnota na teploměru rychle rostla a když přístroj zapípal, na displeji se objevilo číslo 39,4. Musím říct, že mě to dost vyděsilo, protože s takhle vysokou teplotou jsem neměla žádnou zkušenost. Odměřili jsme tedy potřebnou dávku sirupu na sražení horečky a stříkačkou vstříkli synkovi do pusinky.
Ještě dvacet minut potom strašně plakal, očička měl z vysoké horečky úplně skleněná a tělíčko jako v ohni. Nechtěl ležet, ale ani se chovat, prostě plakal a nebyl k utišení. Bylo to dvacet minut, které mi připadaly jako dvacet hodin. Potom sirup zabral, horečka ustoupila a Karlíček konečně přestal plakat a začal se zase zajímat o okolní svět. Nastrouhali jsme mu jeho oblíbenou okurku, aby ho trošku osvěžila, ale snědl jen dvě malé lžičky.
Nemáme rádi, když nám syn leze do talířů a nenechá nás najíst, učíme ho, že každý má svoje papání. Když za námi ale v pondělí večer přišel a začal dožadovat našeho „aaaaam“, byl to pro nás tentokrát dárek, protože to bylo jasné znamení, že s našim chlapečkem je už zase všechno v pořádku.