Moje 2,5 letá princezna naštěstí moc nemocná nebyla, raději to půjdu někam zaťukat, ať to nezakřiknu. Její malá onemocnění by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Mám to štěstí, že nic závažného jsme prozatím řešit nemuseli…Z počátku mě hrozně hlodala myšlenka na to, že má dcera nebyla dlouho kojená, tudíž to může být později příčinou, že bude třeba více nemocná, než děti kojené delší dobu. Já to štěstí, co se týká dlouhodobého kojení neměla. Vydrželo nám to cca něco málo přes čtyři měsíce. Holčička byla hrozný „žravec“ s občasnou přezdívkou „barakuda“ :-)) A okolo toho čtvrtého měsíce se dokázala večer tak řádně napapat, že už se nebudila na noční kojení, ale až těsně nad ránem. Organizmus z toho byl zmatený, jednou měl vyrábět víc, pak málo…odsávačku jsem měla na „pytel“, tak to dopadlo tak, že jsme asi měsíc ještě kombinovaly kojení s dokrmováním a pak zkončily jen u té flašky, ono to holt odtamtud lépe teče 🙂
V sedmi měsících dostala vysoké teploty. Dost mě mátlo v té chvíli to, že byla naprosto klidná, vůbec neplakala, naopak podala jsem jí léky a ona stále spinkala. Tehdy to byla angína, ani já ani doktorka jsme nechápaly, kde k ní přišla, nicméně byla tu a v celku bez problému ji vyležela. Takže tohle bylo mé první setkání se zdravotním problémem malé princezny.
Co se týká očkování, neabsolvovaly jsme tehdy takové to „šetrné“ nýbrž to normální, protože penízky byly potřeba na jiné věci, které její přítomnost vyžadovala. Ale ani v tomto případě žádné reakce, žádné horečky nebo něco podobného. Byla jsem ráda, protože nějaký čas jsem si vyčítala, že jsem jí měla zaplatit to šetrnější. Ale když jí to neubližovalo, tak jsem na to nemyslela.
Dcerka svou doktorku zbožňuje 🙂 Chodí tam ráda…bere to jako zpestření dne a když jsme v čekárně, tak odstrkuje všechny děti a cpe se k doktorce jako první 🙂
Zhruba po roce od angíny jsme tu měli teplotu znovu a protože právě člověk, když vidí, že když už tu horečku dostane, tak se něco děje, tak to hned chce řešit. Přesto se snažím zachovávat chladnou hlavu. Když to vyšplhá k 39, tak zpozorním a začnu s klasickými procedurami. Zábaly, nebo koupel…nějaké léky. Jakmile se nedostavuje výsledek a teplota stoupá, tak je tu nutkání vyrazit na pohotovost. Jelikož dítko skoro vždy onemocní o víkendu, nebo ho to chytne v noci, tak po vyprávěních lidí ze svého okolí se člověk snaží tomu vyhnout, pokud to není akutní z pohledu lékaře…no ale ruku na srdce, když se jedná právě o vašeho potomka, tak je pro vás akutní všechno. Tak tedy zvedám telefon a řeknu lékaři/ce co máme za problém a vyslechnu si obvyklé fráze a dotazy. Jediné co z tohoto rozhovoru většinou vyplyne je, že mám pokračovat ve snižování teploty a to takovým tónem „no jo zase jedna přecitlivělá mamina“, a že pokud to nepřejde do druhého dne, tak ať navštívím svého lékaře. Samozřejmě, že mě to po hodině nebo dvou a bojem s teplotou nemilosrdně šplhající ke 40 nedá a na tu pohotovost tak jako tak vyrážím. Znáte to – vytane vám na mysli meningitida, zánět mozkových blan, fibrilní křeče apod a jede se! Na pohotovosti to samozřejmě dopadne jako obvykle. „Nic nevidím, pokračujte se snižováním horečky a jděte na kontrolu ke své lékařce“. Fakt mě to někdy vytáčí 🙂 Nicméně to tentokrát dopadlo dobře, byl z toho jen nepříjemný kašel.
Uplynul zase rok a přišla letošní chřipková sezona. S dcerkou jsme navštěvovaly cvíčo v jedné soukromé školce a jednou jsme se daly utáhnout na cvičení v našem městě, které mám kousek od domu. Na tamto jsme dojížděly do města vedlejšího. Nicméně za zkoušku člověk nic nedá a kdyby to bylo lepší, tak ušetříme za cestu. Na cvičení bylo mnohem víc dětí. Dcerka se tam vyřádila, bylo to zase něco jiného a mnohem větší prostor. Doma o tom pak celé odpoledne brebentila. Večer už byl horší – znovu tu byly 40-cítky. Tentokrát jsem se snažila být otrlejší. Uvědomovala jsem si chřipkovou sezonu navíc pobyt mezi tolika dětma, tak jsme se to snažily přes noc ustát. Naštěstí teplota šla srážet a tak jsme k doktorce vyrazily až ráno. Byla to opravdu chřipajzna. Táhlo se to ale dlouho, bylo to tři týdny a pořád se ozýval kašel nebo rýma ale pomalu to spělo ke zdárnému konci. Na příkaz doktorky jsme se v tomhle počasí moc venku nezdržovaly, abychom nedráždily hada bosou nohou. Minulý víkend jsem si řekla, že už bych jí mohla zpěstřit dlouhou chvíli a zašli jsme na dětský karneval. Hodinku jsme tam pobyly a domů. Druhý den tu už byla zase naše známá kámoška 40-cítka. Byla zase tou neodbytnou neustále stoupající. Opět to samé kolečko zavolala jsem v podvečer na pohotovost, vysvětlila situaci s třítýdením bojem s nachlazením a neoblomnou teplotou. Odpověď opět klasická snižujte ji a druhý den běžte k lékaři. Takže nastal zase dvouhodinový boj o nižší teplotu, ale bez výsledku a když už holka začala dostávat třesavku a stěžovat si na bolest bříška a krku, tak jsme mazaly.
K mé velké úlevě, když jsem přišla na pohotovost , jsem uviděla na cedulce, kde jsou službu konající lékaři, jméno naší paní doktorky, tak jsem zajásala. Věděla jsem, že mě neodbyde. A taky že ne. Pořádně ji prohlédla. Holčička sice, když viděla známou tvář, tak vůbec nevypadala nemocně 🙂 Naopak vesele s paní doktorkou konverzovala. Zjistila náběh na naši známou angínu a tak jí dala hned léky. Dnes je to třetí den a holčička je v pohodě a vypadá to, že dokonce týdne to bude dobrý. Myslím si, že kdyby mě někdo odbyl, tak za tři dny u doktorky stejně skončím, ale už s angínou rozjetou a léčení se o týden protáhne.
Vede mě to k jedinému závěru. Vím, protože hodně čtu příběhy maminek, které mají těžce nemocné děti, že mé strasti jsou jen slabý odvárek. Proč ale,když zoufalá mamina zavolá na pohotovost s problémem, tak ji hned odbývají naučenými frázemi. Já sama ze své zkušenosti vím, že i banální problém může vést k dosti nepříjemným zdravotním potížím. V dnešní době, kdy se mezi dětmi šíří závažnější onemocnění a mnohdy s hodně špatnými následky, přístup lékařů je stále laxní. Ovšem neříkám, že všech.
Všichni milujeme své děti a snažíme se je chránit před vším špatným a rozhodně budu asi mluvit za většinu, když chci, aby děti přestaly léčit po telefonu nebo nebo ode dveří u ordinace. Budu si moc přát, aby každá horečka byla příznakem jen běžného onemocnění a pokud by to mělo ústit v něco vážnějšího nenechám se ukolébat slovy o zábalech, ale raději ji projistotu nechám zkontrolovat.