Ještě jeden měsíc a skončí lhůta, kdy jsem mohla bez postihu odmítat očkování svojí dcery.
Mám strach. Ne z nemocí, s tím už jsem se vyrovnala, ne z pokuty nebo výslechů na hygieně, na to jsem připravena. Mám strach z určení opatrovníka, násilného odvlečení mojí dcery a jejího doočkování se všemi riziky, které představuje.
Jsem ochotná a schopná provázet moji dceru v nemoci i ve zdraví. Přijímám zodpovědnost i za to, že se jí jednou moje rozhodnutí může zdát nesprávné. Mé svědomí je čisté, dělám vše, co je v mých silách, abych se rozhodovala v souladu se sebou.
A přesto mám strach. Kdo ponese odpovědnost, pokud se něco zlého stane, kdo bude moji dceru provázet, jestli bude násilím vakcinována, co ještě mohu udělat, abych tomu předešla? Jsem připravená i na tuto situaci? Nedopadne ruka zákona tak tvrdě, že mi zlomí vaz? Je vůbec něco takového možné? Jsem skutečně svobodný člověk, pokud musím čelit těmto obavám jen proto, že se chci starat o zdraví své i zdraví svých dětí?
Napsala jsem udání na KHS, napsala jsem informovaný nesouhlas svojí lékařce a sama se udám, abych jí zprostila této trapné povinnosti. Nastudovala jsem tisíce informací, kontaktovala mnoho rodičů s rozmanitými zkušenostmi, ať už s očkováním, neočkováním nebo přímo chorobami, proti kterým se očkuje. Jsem členem sdružení rodičů za svobodnou volbu v očkování, jsem ve spojení s Ligou lidských práv. Jsem rozhodnuta a připravena bojovat a tento boj vyhrát.
STAČÍ TO?
Pevně věřím, že ano. Je tu ještě možnost emigrace do země skutečně demokratické, ale snad nebude takové krajní řešení potřeba. Na to totiž připravena zatím nejsem.
Je to už jen pouhý měsíc, držte nám palce.
