Ztracenej…

Dnešní den je od rána tak nějak fajn. Prostě ráno vstanete, usmíváte se a jednoduše víte, že je všechno tak, jak má být. Co jak má být. Je to ještě lepší… Všechno se nějak samo od sebe daří, všechno jde jak po másle…
Jedeme na nákup a prcek pobíhá mezi stojany s oblečením.Tu zaběhne do zkušebních kabinek, ze kterých se ozývá překvapený ženský smích z nečekané návštěvy sotva chodícího batolete mužského pohlaví. Pak zas vybíhá a já nestíhám sledovat jeho pohyb, který se zrychluje a zrychluje… Podle rozhoupaných ramínek na stojanech odhaduji směr jeho pohybu. Lítá jako splašený a nenechá se přesvědčit, aby té hry nechal. Volám na něj, neodpovídá a neslyším už ani jeho smích. Klekám na kolena a ve škvíře mezi podlahou a visícím oblečením se snažím pohledem zachytit cupitající nožky. Nevidím… Vběhnu do kabinek, jestli se někde neschoval a nečeká tiše na své objevení. Nikde není. Znova a znova volám jeho jméno a propadám hysterii. Nikdo z kolemjdoucích ho neviděl. Úplně zpocená se probouzím a s úlevou hladím to malé spící štěstí vedle mě po ručičce…

Bohužel téměř každá z návštěv obchodů probíhá navlas stejně. „Uvěznění“ v nákupním košíku v textilech, obuvích, atd. zpravidla nepřipadá v úvahu, protože tam stejně žádné nebývají. Pomalu se smiřuji s faktem, že si v doprovodu toho malého živelného ďáblíka nemám šanci zboží prohlédnout, natož vyzkoušet. Obvykle totiž opouštím kabinku ve spěchu, často vybíhám polonahá směrem k regálům a lákám ho k rychlému návratu k obrovským zrcadlům. Obvykle opouštím kabinky i obchod s nervy v kýblu. Upouštím i od myšlenek na nutnou obměnu šatníku s blížícím se návratem do práce. Navíc mě už víc jak rok pronásleduje v myšlenkách vzpomínka na ten strašný sen.

Ale dneska je všechno jinak. Den jak malovaný, dobrá nálada a všechno klape jak má. Navíc jsem vyhrála v soutěži na VD vstupenky na veletrh ITEA, kde doufám nasbíráme nějakou inspiraci, o co napsat Ježíškovi. (A mezi námi – možná se i podaří v nestřeženém okamžiku i nějaký nenápadný nákup za veletržní ceny…)

Podle počtu aut na parkovišti odhaduji, že zástupy lidí, kterými se budeme prodírat snad nejsou tak strašné. Je to i logické, že první den veletrhu, a navíc v týdnu, se zdaleka nevyrovná víkendové návštěvnosti…
Zasekáváme se těsně za vstupem u první vláčkodráhy. Spolu s ostatními postávajícími rodiči na sebe vrháme chápavé úsměvy a sledujeme přesvědčování rodičů cizích dítek k postupu o stánek dál. Pojď, vedle jezdí autíčka. A tady si můžeš malovat. Podívej na ty krásné obrázky. Chceš si taky nechat namalovat na obličej zvířátko? Uf, hodina pryč a my se skoro nikam neposunuli a já se ani neodvažuji prohlédnout si kupu vystavených hraček, co by byly přesně pro nás. Pojď, za chvíli tady bude Michal z Kouzelné školky, půjdeme ho najít. To je velké auto, viď? Chceš vyfotit? Michal přijde každou chvilku. Koukám na hodinky. Už tu měl být…

U stánku přibývá dětí, dospělých, kočárků a Adam pořád zalézá pod kapotu filcového auta a spolu s dalšími holčičkami se schovají a zase vykouknou ven. Páni, těch se tam vejde… Tak kde je ten světoznámý vynálezce? slyším z úst jednoho z přítomných chlapečků. Musím se pousmát… Holčičky se pošťuchují a se smíchem vylézají z autíčka. Michal je tu. Utíkají k jeho stolečku žadonit o podpis. Tak Adame, vylez už, je tu Michal. Nic. Adame. Nakouknu dovnitř autíčka a krve by se ve mně nedořezal. Obcházím auto ze všech strana a nakukuju do všech nemožných míst kde by mohl být schovaný. Adame! Volám jeho jméno a slyším smích některých rodičů. Po chvilce se už nesměje nikdo. Ale nikdo nepomůže, jen všichni stojí a tupě civí. Ptám se dam ze stánku, jestli neviděly malého chlapečka v oranžovém svetříku. Neviděly. A není někde schovaný tady u vás? Proboha jak se vůbec nepozorovaně dostal z autíčka? Vždyť jsem stála sotva půl metru od něj!!! Odbíhám k okolním stánkům hledat a vracím se pořád na původní místo. Co kdyby se vrátil. Najednou se mě ptá odhadem asi osmi, desetiletý kluk, jak vypadal ten, koho hledám. Takový malý, tříletý, v oranžovém svetru, odpovídám. Sakra, ta oranžová je tak zářivá a přesto ji nikde nevidím. Ptám se i v dalších prázdných stáncích lelkujících prodejců. Nikdo nic neviděl. Pane bože, nechci ani domyslet, kolik se může nacházet kdovíjakých individuí na místě plném dětí…

Kam teď? Na informace a nechat vyhlásit? Co když ho někdo už odvedl pryč? Nedokážu odhadnout čas. Připadá mi to jak věčnost. Snažím se ze všech sil uklidnit se a uvažovat racionálně. Ale jde to jen těžko. Jediné, co teď mám, jsou ve foťáku jeho rozesmáté fotky v autíčku. Jdu směrem k informacím. A v davu proti mně jde ten kluk. A za ruku vede Adama. Podlamují se mi kolena a s obrovskou úlevou děkuju tomu neznámému klukovi. Byl prý na druhém konci hangáru u mašinek. Objímám Adama a vysvětluju, co se jen vysvětlit dá. Objímá mě a šeptá do vlasů – taky rád. Mezi posledními si jdeme pro Michalův autogram.

Ještě teď, den poté, nemůžu uvěřit té proklaté vteřině, kdy jsem si mohla nevšimnout jeho zmizení. Ještě teď, den poté, nemůžu uvěřit tomu zázraku, že se neztratil nadobro a všechno dobře dopadlo. Ještě teď, den poté, nemůžu uvěřit tomu, že nikdo z dospělých nebyl schopen pomoci. Jediný, koho to napadlo, byl ten kluk. Neznám jeho jméno, ale jsem mu neskutečně vděčná. Asi jsem mu měla kromě slov díků něco koupit za ochotu a za úspěšnou misi. Nebo dát bankovku, ať si něco vybere sám. Neudělala jsem to. Mrzí mě to. I když stejně ani teď nevím, na kolik bych jeho pomoc ocenila. Stovka? Tisícovka? Myslím, že ta pomoc nejde vyčíslit. Nebo vy víte?

Moc vám všem přeju, abyste si touto zkušeností neprošli. Buďte pořád ve střehu a hlídejte si svá zlatíčka. A prosím, nabídněte svoji pomoc ostatním nešťastným a hledajícím rodičům.