Znáte ten pocit, kdy si chcete na chvíli od svého drobečka odpočinout a věnovat se jen sami sobě nebo jen tak lenošit? Někdy jsem ráda, když jde prcek ven s babičkou a dědou a já mám chvilku pro sebe. To si pak udělám koupel, vezmu si knížku a relaxuji ve vaně, ale po hodině už začínám být nesvá a už mi malý chybí. Chodím od okna k oknu a čekám, až se vrátí…
Dokud jsem jen kojila byla jsem nervóznější, teď už se zlepšuji, ale přesto, když přijde chovám se jako bych ho neviděla dlouhé hodiny.
Moje sestra už má velké kluky (13 a 10 let) a tak si malého užívá a on ji má taky moc rád. Když mi navrhla, že si malého nechá přes noc, tak mě v první chvíli napadlo, že bychom si mohli konečně s manželem někam zajít, ale pak… pak jsem řekla, že by malý beze mě večer neusnul a plakal by a chtěl svou maminku. Pravdou však je, že bych to asi nevydržela já a pořád jí volala a vůbec bych si chvíle bez něho neužila. (Bydlíme od sebe 70 km, tak je to dost daleko, kdyby plakal, tak by trvalo, než bych tam dojela a myslím, že segra by mi ani nezavolala a chtěla by to zvládnout sama – unavit ho dokud neusne.)
Zatím jsem bez prcka byla nejdéle 12 hod. Když jsem ve škole (studuji VŠ 100 km od domova asi 1x měsíčně), tak jsem klidnější, protože jsem daleko a co se děje doma nemůžu ovlivnit a oni to musí beze mě zvládnout sami, já se „učím“ a bavím s ostatníma. Je to fajn studovat na MD, dostanu se mezi lidi a řeším i jiné problémy než jen plínky a jídlo. (Samozřejmě mapuji situaci doma telefonicky).
Sama jsem moc zvědavá, kdy se odhodlám a dovolím synkovi strávit víkend bez rodičů. Samostatnost je důležitá já vím, ale je to bez něho těžké, je přece Můj, musím si zvykat pomalu. Snad v létě. Uvidíme. To už bude mít 2,5 roku.
A co vy jak jste na tom ? Taky nesete odloučení tak těžko?