tak jsem Vám včera ani nestihla napsat, že tomu byl právě rok, co jsem… …co jsem ráno vstala, šla se „vyčůrat“ a za svým miláčkem do pelíšku se vracela zcela vyplašená. Co vyplašená, hlavně úplně zmatená. Po nohách mi totiž stékala plodová voda.
Do termínu porodu zbývalo pouhých 5 dní a mně pomaličku začínalo docházet, že je to nejspíš naposledy, co se probouzíme sami dva. Celá rozechvělá budím manžela se slovy, že mi „asi“ teče voda, načež on vystřelil a běžel do kuchyně k myčce. Cestou hudroval, že je to tento týden už podruhé, co vypadla hadice… Když však procitl a uviděl mě celou zmatenou stát za jeho zády, došlo mu, jak moc se přeslechl. Následoval maraton…
Doma jsme neměli ani korunu. Mně bylo fajn, kontrakce žádné, a dokonce jsem se cítila hrozně hyperaktivní. Přesto mě můj milovaný manžel uložil do postele, zabalil do deky a uháněl do bankomatu. Holky, já byla tak, ale tak zmatená, že jsem úplně zapoměla PIN kód k naší kartě. Řekla mu nějaké úplně zkomolené číslo a on mi za pár minut z budky volá, vzteky bez sebe, že mu BANKOMAT TU KARTU ZABLOKOVAL. Protože účet je na moje jméno, nezbývalo, než se vycpat vložkami a zajít do banky osobně. Bylo mi z toho do smíchu a vůbec jsem si nepřipouštěla, jak moc jsem situaci zkomplikovala.
Toho času naše autíčko odpočívalo na revizi v servisu a tak nás měla do porodnice dopravit sanita. Jako na potvoru a snad poprvé v životě nám oběma den předtím došel kredit, takže jsme ho cestou z banky dobili a já si řekla, že pro jistotu zavolám raději ihned, víme jak to vždycky dlouho trvá….. Sanitku poslali, a dokonce ji řídil můj spolužák, což mě velmi uklidnilo.
Ženský, než jsme přišli domů, uběhlo max.10minut. Málem mi vytekla z pusy zmrzlina, když vidím, jak před vchodem stojí blikající sanita, ze všech oken a koutů vyčuhují místní drbny… Snad čekaly, že ponesou mrtvolu, či co. A on ten poprask kvůli mě, která si pěkně kráčím s manželem za ručičku z města a ještě se láduju zmrzlinou. Jo a s pěti vložkami v kalhotkách.
Jirka, ten řidič a spolužák, se začal smát, když nás uviděl. Poslala jsem tatínka pro tašku, dolízala zmrzku a jelo se. Zklamané drbny se zase zatáhly zpět a mně bylo najednou tak veselesmutno, že se sem už nevrátím sama, nýbrž s človíčkem, kterého zatím vůbec neznám.
V porodnici mě vyšetřili, nález 4cm, uložili na porodní pokojík…a bylo 11:30. Vyslechla jsem poučení, nejíst, málo pít…. Manžel si odskočil vyřídit pár nezbytností do práce, ale za hodinku už byl u mě a nevzdálil se ani na chviličku. Stále mě nic nebolelo a už jsem toho snad i začínala litovat. Pokojík byl krásný, útulný a ani v nejmenším nepřipomínal porodní sál. Sestra mě napojila, chodila kontrolovat, ale jinak se nic nedělo. Přišel na mě hlad. Přes všechna doporučení jsem si manžela poslala pro obří bagetu, zapila jí jogurtem a bylo mi nááádherně….
16hod…17hod…stále se nic nedělo. Jsem zdravotní sestra, a tak jsem začala po doktorovi loudit vyvolávačku. „Přepapouškoval“ mi naučenou frázi, že podle nových standardů mohou vyčkávat na příchod kontrakcí až 24hod od odtoku plodové vody…bla,bla,bla….
Ukecala jsem ho. V 17:30 mi sestra napíchla žílu a opravdu se to během dvou minut rozjelo. Lítala jsem ze sprchy, do sprchy, manžel s infuzí za mnou, sekýrovala jsem ho, málem chudák i jednu schytal, když nevěděl jak protáhnout hadičku od infuze skrz rukáv noční košile….no a když jsem poručila sestře, ať mi okamžitě – ale okamžitě teď hned napíchne epidurál, že mi nevadí, že momentálně není k mání anesteziolog, byl náš maličký už hlavou venku:-)))
Bylo 18:45, když poprvé zakřičel, a nikdy na to nezapomenu.
Můj porod trval 1hod ,15 min a dnes můžu říct, že byl krásný a nezapomenutelný. A můj manžel? Seděl v křesle vedle mě s hlavou v dlaních a nahlas brečel.
Jistě jste zjistily, že jsem tento příběh – ovšem ne v tak obsáhlé podobě – poslala napřed do TAM TAMU, ale určitě patří víc sem.