Naprosto mne to zaskočilo. Z předchozího manželství jsem byla naučená, že ženská patří jen k plotně a tady najednou takové překvapení. Navíc tanec – pro mě, která v životě netančila. Ale bylo to skvělé. Jediné co mne trochu rozptylovalo, bylo to, že jsem neustále musela myslet na to, co se děje doma. Telefon byl žhavý od psaní sms. Dodnes si pamatuji na jednu manželovu odpověď. Přišla na smsku, kterou jsem mu posílala v osm hodin ráno, krásně vyspalá a odpočatá a přála jsem mu krásné ránko. Odpověď zněla: Zabiju děti a psy – chci spát.
Od té doby nic podobného nebylo. Manžel se nezměnil po oné zkušenosti, rád by mi dopřál další takovou pidi dovču, ale prostě nenastala příležitost. Těhotenství, další dítko, nemoci…
Ale abych pravdu řekla, tak ani po tom nijak netoužím. Pro mne je mnohem větší lákadlo víkend ve dvou. Já a manžel. Sami bez těch řvoucích příšerek. (dvounohých i čtyřnohých)
A protože jsem žena činu, tak na tom pracuju. Už jsem si našla krásný hotýlek, kde jsou i docela pěkné víkendové slevy – co si budeme nalhávat, rodinný rozpočet není na takové výlety zrovna stavěný. Sedím u netu a přemýšlím, jaký pokoj vyberu – s vířivkou či bez, budeme tam jezdit na koni či si dáme bowling? Už se na to moc těším.
Konečně si pořádně užijeme i těch manželských slastí, nejen starostí. U erotických hrátek nám nebude dělat rozhodčího dítko s přitisknutým obličejíčkem k příčkám postýlky a kynklajícíma nožičkama vystrčenýma ven z postýlky. Ráno nás nebude budit řev: „Míkóóó!!!
Už se těším na procházky ve dvou, držení za ruku.
Jako za mlada….
Není to sobeckost, není to nezájem o rodinu. Je to naprosto přirozená péče o vztah a dá se říci i o duševní zdraví :o)
…nebo… je to možná i trochu sobeckosti – ta ruka bude tentokrát volná a jenom pro mne…..:o))